"Hugo Haas je v českém povědomí znám jako vynikající komik tuzemského meziválečného filmu a je obecně považován za veselého mluvku. Jaký byl ovšem doopravdy? Jak se choval v soukromí ke svým blízkým? Byl opravdu takový, jakého ho vídáme na plátně kin?
Na první otázku lze stěží zcela popravdě odpovědět. Podrobný rozbor jeho složité povahy by zodpovědět nedokázal ani on sám. Haas byl především Čechem a tím zůstal po celý svůj život. Narodil se 18. února 1901 v Brně v rodině židovského obuvníka Haase. Spolu se svým bratrem Pavlem vystudoval konzervatoř, kde se nejprve věnoval zpěvu, a po pobídce Leoše Janáčka přešel k činohře. Začínal na prknech Brněnského národního divadla, odkud záhy odešel s vidinou lepších rolí do Ostravy, a zanedlouho rovnou do Prahy. Zde začínal na scéně Divadla komedie v Lucerně a záhy byl angažován do Městského divadla na Vinohradech. Svým inovátorským přístupem se projevoval již doma v Brně, kdy se snažil pojmout postavy zcela lidsky a civilně. Býval častým partnerem tehdejší „femme fatale“ české činoherní scény, Anduly Sedláčkové, což mu bylo ku prospěchu věci. Andula byla současně jeho první velkou platonickou láskou a i když o něm prohlásila, že byl „dokonalý gentleman, krasavec, elegantní, efektní, urostlý, mužný a dvorný…“, zůstala svému manželovi věrná a k Haasovi ji poutala čistě přátelská náklonnost. V té době výrazně stoupala jeho divadelní sláva a byl odhodlán hrát ještě častěji, být více viděn a znám všemi. Jeho příchod k filmu nebyl triumfální událostí, začínal v epizodní roli v Innemannově Josefu Kajetánu Tylovi, v jedné z hlavních rolí Kubáskova Jedenáctého přikázání a téhož roku (1925) se mihl v opět Innemannově snímku Z českých mlýnů. Po této zkušenosti si pět let na plátně neobjevil a nadále vystupoval na nejprestižnějších českých scénách. Důvodem jeho filmové abstinence může být právě němý film, kdy Haas nemohl uplatnit svůj lingvistický um negroteskního slovního humoru.
Ve filmu a tentokrát už zvukovém se s Haasem setkáváme v roce 1930 ve snímku Když struny lkají, který byl zároveň prvním česky mluveným filmem. Zajímavý je právě odstup pouhých tří let od prvního zvukového amerického filmu Jazzový zpěvák. O rok později už můžeme začít hovořit o nově vznikající legendě českého filmu, kdy se objevil v přepisu známé knihy Karla Poláčka, Muži v ofsajdu. A od této doby se formuje je pravá civilní povaha, kdy ho sláva donesla na výsluní české inteligence a do uměleckých kruhů známých pražských kaváren, které miloval a prožil v nich většinu svého dramatického života.
Rok 1932 již jen potvrzuje jeho výjimečné nadání a nové pojetí herectví jak v divadle, tak ve filmu. Stanul po boku Vlasty Buriana jako král komiků, ovšem jiné sorty humoru."