1.	Pozice a role jaderných zbraní v současné bezpečnostní politice USA

2.	Deterence včera a dnes

3.	Současné americké jaderné síly

3.1.	Interkontinentální balistické rakety

3.2.	Balistické střely odpalované z ponorek

3.3.	Strategické bombardéry

3.4.	Taktické jaderné složky

4.

Závěr

" NPR podobně jako někteří autoři přiznává, že strategie Spojených států ve vztahu k jaderným silám se po studené válce změnila jen minimálně, přestože Rusko již nepředstavuje zdaleka takovou hrozbu jako bývalý Sovětský svaz a že spoléhání pouze na útočné jaderné síly, jako prostředek odstrašování, je neadekvátní hrozbám, kterým budou Spojené státy čelit v 21. století. Nová triáda by měla plnit několik úkolů – zabezpečovat, odrazovat, zastrašovat a případně také porazit nepřítele (assure – dissuade – deter - defeat). Tyto navzájem provázané přínosy Nové triády reflektují eskalaci hypotetického konfliktu. Přínos zabezpečení (assurance), či lépe řečeno ujištění, má poskytovat dostatečné záruky, jak americkým spojencům, tak americké veřejnosti, že Spojené státy jsou schopné dostát svým závazkům a jsou schopné uchránit sebe a své přátele v zámoří. Přínos odrazení (disuade) je zmiňován, jak uvádí Yost , již v dokumentu QDR z roku 2001 a jedná se o to, že Spojené státy musí odrazovat potencionální nepřátele vůbec od možnosti snažit se rozpoutat závody ve zbrojení a od snahy nepřátel získat určité vojenské kapacity. Zatímco úkol odstrašení (deter) má takového nepřítele odstrašit od použití vojenských kapacit, kterými již disponuje. A konečně úkol poražení (defeat), který přichází na řadu v případě, že odstrašování selže, má zajistit, že nepřítel bude rozhodujícím způsobem poražen, ať již konvenčními, či jadernými silami. Patří zde samozřejmě také obranné prvky.

Z dokumentů vydaných k této tématice po roce 2001 je tedy patrné, že jaderný deterent v amerických ozbrojených silách již nehraje primární roli, jak tomu bylo v převážné části druhé poloviny 20. století. Trendem je snižovat závislost na jaderných složkách a tím pádem také snižovat množství těchto zbraní v operačním stavu. Přestože došlo na konci roku 2001 ze strany Spojených států k vypovězení smlouvy ABM, na což Ruská federace reagovala prohlášením, že se již necítí vázána smlouvou START II, nejednalo se o obrat ve smyslu nových závodů ve zbrojení. Spojené státy a Rusko v následujícím roce 2002 totiž uzavřely v Moskvě společnou dohodu týkající se snižování počtu strategických jaderných hlavic. Tzv. Moskevská dohoda (SORT) byla v obou zemích ratifikována v roce 2003 a od té doby Spojené státy i Rusko postupně pokračují v naplňování jejich podmínek. Ty stanovují, že do konce roku 2012 nebude mít ani jeden z obou signatářů více než 2200 jaderných hlavic v operačním stavu. Na rozdíl od předchozích smluv START I a START II tato smlouva nikterak neřeší další limity týkající se strategické triády, tedy počet hlavic rozmístěných na ICBM’s, SLBM’s, či strategických bombardérech. Nejvýraznější kritika se týká faktu, že smlouva neobsahuje žádné mechanismy, kterými by bylo možné její dodržování kontrolovat a především pak toho, že se v podstatě nejedná o redukci jaderných zbraní, jak naznačuje její název (Strategic Offensive Reduction Talks), ale pouze o uskladnění jaderných hlavic, které jsou v současnosti v operačním stavu. Významný je také odklon od formy předchozích smluv, řešících redukci strategického jaderného arsenálu."