"Římané spravovali zemi prostřednictvím prokurátorů, kteří využívali úřad k hojení svých soukromých financí a provokovali svou krutostí povstalecká hnutí. V té souvislosti a jako reakci na nové helenizační pokusy je třeba vidět působení židovských sekt od doby Ezdrášovy až do 2. stol. po Kr. Aristokratičtí saduceové ustanovovali velekněze a tvořili nejsilnější frakci v sanhedrinu, nejvyšším židovském soudním dvoru. Jinak než oni kladli farizeové (znalci Písma) do středu bohoslužby v synagoze, nezávislé na obětním rituálu, nikoli chrámovou službu, ale tradici a nový výklad tóry. Tím a svou etickou nekompromisností plnit náboženský zákon až do nejmenší podrobnosti v duchu lásky k Bohu a k bližnímu, jak to učil jeden z jejich nejvýznamnějších rabínů Hillel (30 př. Kr. - 10 po Kr.), představovali farizeové demokratický prvek. Naproti těmto skupinám, působícím v široké veřejnosti, uzavřeli se esenští do klášterů, zatím co zelóti, horlivci, vyzývali k ozbrojenému boji proti Římanům. Krátce po změně v prokurátorském úřadě r. 64 po Kr. došlo k povstání, nad kterým zvítězila jen pomoc legií pozdějšího římského císaře Vespasiána (69 - 79), pod vedením jeho syna Tita (r. 70). Titus zničil Jeruzalém a chrám, čímž Židé ztratili s konečnou platností svou centrální svatyni. Potom, co bylo potlačeno poslední velké povstání Bar Kochby r. 132 - 135 , zakázali Židům vykonávat své náboženství až do r. 138. Přes pronásledování se římská provnicie, zvaná nyní Palestinou, prosadila jako centrum židovského života. Z tohoto centra ovlivňoval takzvaný patriarcha, jako náboženský zmocněnec, židovské obce žijící v diaspoře, např. v Babylónii, Egyptě a Římě. Z různých náboženských skupin zůstali už jen farizeové, jejichž rabíni s mišnou, dohotovenou kolem r. 200, byli základem židovství a jeho dalšího vývoje. Mišna uložila písemně výklad tóry, dosud tradovaný jen ústně. Podkladem výuky a soudnictví se stala mišna také v Babylónii, kde se od 6. stol. př. Kr. vytvořilo samostatné židovské společenství pod jedním exilovým archou jako stát ve státě s vlastními duchovními akademiemi. Jejich rektoři doplnili mišnu a gemaru, doplněk nábožensko-zákonného podání, až do r. 500 po Kr., na babylónský talmud. Šíření islámu v 7. stol. z Arábie přes Babylónii a severní Afriku až do Španělska dostalo Židy do konfliktu s islámským monoteismem. Protože Židé se nedali ani krvavým pronásledováním obrátit, vznikl vztah snášení, v němž přes teoretické znevýhodnění dosáhli vysokého a vlivného postavení. Tato část národa, žijící v oblasti islámského panství, se po svém kulturním centru ve Španělsku nazývala Sefardové. Už za Římanů vycestovala druhá velká skupina z Palestiny, Germánie, Británie a později z Německa, do Polska a Ruska. Podle jména Aškeny, vyskytujícího se v bibli a užívaného pro hebrejské označení Germánie, nazývali je Aškenazové. Oběma skupinám vděčíme za předání řecké filozofie do duchovního světa křesťanského středověku. Mezi sefardickými Židy vynikají Juda Halevie a Maimonides. Při dobývání Španělska křesťané utlačovali i židovské obce a nakonec je r. 1492 vypověděli ze země. Židé našli novou vlast v Holandsku a v turecké říši. K posílení vnitřní jednoty vyhnanců napsal palestinský rabín Josef Karo (1488 - 1575) knihu Šulchan Aruch, která podávala systematiku náboženských zákonných ustanovení, "prostřený stůl"; ta se stala pro Židy, lpící na tradici, později zákoníkem. V Německu se utvořilly židovské obce, např. v Mohuči, Špýru, Wormsu a Řezně."