Karel Havlíček Borovský jako osobnost české kultury a politiky, rozsah 5 stran
Obsah:

1.

Úvod

2.

Dětství

3.

Studia

4.	Cesta do Ruska

5.	Návrat domů a počátek redakční činnosti

6.	Revoluce 1848 a zvolení poslancem

7.	Začátek nesvobody

8.	Brixenské zajetí

9.

Smrt

10.

Závěr

"1. Úvod
Karel Havlíček Borovský je jedna z nejdůležitějších českých osobností 19. století. Nejen že byl významným novinářem a literátem, ale i ten, koho nezaujmou jeho díla by měl přiznat, že právě díky jeho osobnosti patří do pomyslné síně slávy českých dějin právem. ,,Již vrstevníkovi jeho Antonínu Springrovi neušla občasná plochost jeho racionalismu; jeho politický výklad bývá příliš povšechný a odborně nedostatečný; jeho vychovatelské ideje bývají méně praktické nežli zajímavé…jeho fantazie básnická má úzké meze stejně jako jeho technika umělecká. Nevadnoucí časovost jeho mnohých statí pozbyla r. 1918 pádem Rakouska i Německa hlavní praktické zajímavosti a posunula se z přítomnosti do minulosti…Ale přes to všechno neubývá a neubude ani vlásku z velikosti jeho zjevu po stránce psychologické. Zjev ten vepsal se nesmazatelnými tahy nejen do dějin národa; on se vryl i do mramorových desek, na nichž uchována jsou jména nesmrtelných synů člověčenstva.“ (Emanuel Chalupný-Karel Havlíček) V tomto výstižném úryvku je vyjádřeno to, čeho bychom si měli na Havlíčkovi vážit nejvíce. Ne jeho děl nebo snah, ale toho, kým byl. Jeho vývoj ze zamlklého dítěte až po nejslavnějšího českého novináře a vlastence však nebyl tak přímočarý, jak by se někdo mohl domnívat. V průběhu jeho života byl ovlivněn mnoha lidmi, událostmi a prostředími, o čemž bude pojednávat tento referát.
2. Dětství
Karel Havlíček se narodil 31. 10. 1821 v Borové u Německého Brodu kupci Matěji Havlíčkovi a jeho ženě. Narodil se mrtvý a po porodu ho museli oživovat. Malý Karel byl v dětství zasmušilý, zamlklý a umíněný. Ve škole byl spíše průměrným žákem a vzhledem k tomu, že mu občas zabralo dost času, aby se zamyslel nad nějakým problémem, považovali ho dokonce leckteří za tupého. Byl také poněkud nemotorný a neohrabaný, což dokládá téměř neuvěřitelná, ale pravdivá historka, která líčí, jak si jako malý zlomil pravou nohu, když uklouzl na vařeném bramboru, v důsledku čehož musel strávit několik měsíců na léčení v Přibyslavi. Oproti jeho bratru Františkovi ho rodina považovala za méně zdařilé dítě, a proto mu věnovala mnohem méně péče a pozornosti. Proto se jako malý většinu času pohyboval v kostele, kde navázal blízký vztah s mladým farářem Brůžkem, který mu byl přísným, ale laskavým mentorem. Důvěra malého Karla ve faráře vzrostla dokonce natolik, že když velmi vážně onemocněl, museli ho za Brůžkem vzít, protože si nenechal vnutit léky od nikoho jiného, než od něj. Na jednu stranu Brůžkova výchova Havlíčkovi prospěla a pomohla pěstovat jeho vzdělanost a vznešeného ducha, na stranu druhou díky přísnému vedení předčasně zvážněl a ztratil něco ze své dětské skotačivosti a bujnosti.
V devíti letech odešel studovat do Jihlavy, což pro něj byla velká změna. Bez dohledu faráře Brůžka se začala více projevovat jeho dětská hravost. Získal tu ale i první základy svého pozdějšího vlastenectví. Zatímco v Borové vládla čeština, zde převládala němčina a ředitel školy Čechy opovrhoval a vysmíval se jim, což malého chlapce trápilo.
Po započetí studia na gymnáziu v Německém Brodě se Havlíčkův prospěch začal zlepšovat a výrazně zintenzivnil své samostudium. Ačkoli byli studenti z movitějších rodin ve společnosti poměrně vážení, nevyhýbali se mladickému dovádění a projevovala se jejich energie. V průběhu tohoto studia se Havlíček seznámil s Bedřichem Smetanou, ale nestali se blízkými přáteli. V té době už skládal první básně německé i české, avšak začátečnická chatrnost na nich byla značně patrná.
3. Studia
Po ukončení gymnázia studoval Havlíček dvouletý filozofický kurs v Praze. V té době už si plně zamiloval češtinu a odřekl se němčiny. S dalšími dvěma přáteli plánoval, že se každý z nich vydá do jiné části Evropy a poté obohatí českou kulturu o postřehy ze zahraničí. Podstoupili spolu vlastenecký křest, kdy ten, který měl v plánu na starosti Británii, byl nazván Ostrovským, ten, který měl na starosti románské země, byl nazván Sénským a Havlíček, který si vybral poznání národů slovanských a nordických, si vybral jméno Borovský. V té době se začíná projevovat i jeho humoristický talent, když píše první epigramy. Usmýšlí si také, že založí časopis a v neposlední řadě překládá do němčiny Rukopis královedvorský.
Po ukončení filosofického semináře před Havlíčkem stála volba povolání. Navzdory otci, který z něj chtěl mít advokáta, nastoupil do kněžského semináře. Když se ale začal pohybovat v prostředí katolické církve, ztratil vlivem nectností ostatních i systémem výuky iluze o církvi a sepsal si své vlastní vyznání víry. Kvůli neshodám s učiteli a problémům, které jeho přístupem vznikly, byl vyloučen. Rozhodl se tedy pro povolání, které s kněžským téměř ztotožňoval-učitelské. Do studií však nebyl přijat.
4. Cesta do Ruska
Po tomto nezdaru věnoval většinu času samostudiu literatury a poznávání Čech. V roce 1842 pak odjíždí, přes odpor rodičů i Brůžka, do Ruska jako vychovatel dětí prof. Pogodina. Z Ruska je nejdřív nadšen, ale posléze se mu znechutí. Protiví se mu Ruské poměry, útlak obyvatelstva i pověrčivost tamního lidu. Díky těmto pocitům se proměňuje a vyvíjí se v realistu a pozorovatele, který komentuje věci s břitkým humorem, v té době hlavně v epigramech. Tehdy vznikl i první zpěv Křtu svatého Vladimíra, který původně neplánoval zveřejňovat. Po roce v Rusku ho přemohl stesk po domově a byl otráven tamními poměry, takže dal výpověď a vrátil se domů.
5. Návrat domů a počátek redakční činnosti
Po návratu domů zjistil, že jeho otec zemřel. Byl zdrcen, ale zároveň touto okolností zmizela otcova snaha o to, aby se Karel stal advokátem. Roku 1845 se tedy odebral do Prahy, kde započal spisovatelskou dráhu. V červenci vytiskl v České včele počátek Obrazů z Rus a pověstnou kritiku Tylova románu Poslední Čech. Bylo mu protivné povrchní vlastenčení, které pro národní zájmy promíjelo autorům umělecké požadavky. Po řádné přípravě se tedy rozhodl napadnout nejznámějšího a nejplodnějšího představitele tohoto směru, jímž byl Tyl. Ten udělal chybu, když se Havlíčka coby mladého a neznámého autora rozhodl povýšeně odbýt. Havlíček ho odrazil takovým způsobem, že se Tyl nezmohl na další odpověď. Díky tomu na Karla Havlíčka jako na autora společnost nezanevřela, takže dál úspěšně publikoval své příspěvky za slušné honoráře.
Zanedlouho ho Palacký doporučil jako redaktora politických Pražských novin a nepolitické České včely. U Pražských novin se Havlíček zdráhal, protože se v politice příliš neorientoval. Nakonec ale nabídku přijal a světu politiky rychle a úspěšně porozuměl. Už jako čtyřiadvacetiletý tedy vedl dva časopisy najednou, a nutno dodat, že si počínal zdárně. Samozřejmě měl vzhledem ke své pozici i odpovídající vysoký plat. Oběma časopisům vtiskl svůj styl a kritické stanovisko, zejména České včele, u které přibyla jiskrná a humorná příloha Žihadlo, kam ukládal epigramy a polemiky. V Pražských novinách se vedle denních zpráv objevovaly i články, kterými se snažil podle svých dávných plánů lid vychovávat a snažil se i přistupovat kriticky k politice, jak jen to bylo v tehdejších poměrech možné. V jednom ze svých článků podnikl útok i na tehdy módní slovanství. Tvrdil, že slovanské národy by těžko dokázaly pracovat pospolu a místo utopického upínání se k Rusku doporučuje Čechům, aby se ve prospěch našeho národa snažili o zachování a zesílení Rakouska. Za tuto úvahu si získal souhlasné reakce vlastenců, i sympatie od cenzury, která mu potom více povolovala. Vzhledem k tomu, že mezi lety 1845 až 1847 počet odběratelů prudce narostl, mohl si Havlíček dovolit přibrat spoluredaktory do České včely a rozšířit formát Pražských novin.
V té době se Havlíčkovi vše dařilo. Oženil se s mladou Julií Sýkorovou a jako redaktor byl nebývale úspěšný. Bohužel se však blížila těžká období."