Úvod

1.	Základní pojetí komunikace

2.	Rozlišení podle formy

3.	Rozlišení podle účelu a průběhu

3.1	Konvenční komunikační styl

3.2	Konverzační komunikační styl

3.3	Operativní komunikační styl

3.4	Vyjednávání – komunikační styl

3.5	Osobní až intimní komunikační styl

Závěr

"1 Základní pojetí komunikace

Přestože existují jistě i desítky definic tohoto pojmu, obecně se dá shrnout, že sociálně-psychologický pojem komunikace (z lat.communicare) znamená dorozumívání se či sdělování jistých informací, jejich zpracování a přijímání, což je tzv.jednostranné sdělování, a dále pak vzájemná výměna informací. Komunikace je tedy částí sociální interakce – vzájemného působení mezi lidmi. Potřeba sdělit informaci vzniká většinou jako následek reakce na nějaký zrakový, sluchový, dotykový či čichový podnět.


2 Rozlišení podle formy

Komunikovat lze různými způsoby a některé způsoby komunikace jsou doslova specifické pro jisté komunikátory (osoby sdělující) a komunikanty (osoby přijímající sdělení). To znamená, že určitý systém komunikace je typický pro určitou kulturu, národ, jiný zase pro určitou skupinu, či člověka. Způsob komunikace je také odlišný u osob inteligenčně vyspělých a osob méně vyspělých, u různých věkových kategorií. Závisí na mnoha faktorech, mezi které jistě patří řada vnějších i vnitřních činitelů – prostředí, přítomnost dalších osob, vlastní citové rozpoložení, zkušenosti, vrozené komunikační schopnosti, zdraví, časová omezenost, temperament, charakter, a mnoho dalších.

Obecně lze však říci, že komunikace je systém vzájemně zcela či částečně propojených znaků, podle kterých lze komunikaci rozlišit na několik forem.

• verbální (mluvená i psaná řeč) Jedná se o úmyslné sdělování konkrétních informací.
• metaverbální (paralingvistické znaky – hlasová intonace, zbarvení hlasu, intenzita projevu, rychlost, plynulost, kvalita, frázování, obsahová délka projevu, akcent, atd)
• nonverbální : mimika – sdělování výrazem obličeje,
gestika – sdělování pohybem některé části těla,
proxemika – sdělování přiblížením nebo vzdálením osob
haptika – sdělování dotekem
kinezika – sdělování celkovou pohybovou aktivitou
posturologie – sdělování fyzickým postojem
vokalizace – sdělování smíchem a pláčem
sdělování pohledem, úpravou zevnějšku, atd.
• komunikace prostřednictvím symboliky, obrazů, ad.
• komunikace činem

Dle jiného kritéria lze ještě komunikaci rozlišit na:
• intrapersonální komunikaci (získávání informací z internetu, archívu)
• interpersonální komunikaci (komunikace mězi dvěmi a více lidmi)
• masovou komunikaci (rozhlas, TV, noviny, časopisy)

Jen velmi zřídka se uvedené formy komunikace používají jednotlivě. Jsou totiž spolu úzce propojeny. Klasickým způsobem komunikace je mluvená řeč (rozhovor, projev, diskuse) doprovázená celou řadou nonverbálních forem, jelikož tyto formy vyjadřují širokou škálu vnitřních stavů (situačních, emočních, atd.) a jsou expandovány většinou neúmyslně. Důraz zde kladu na slovo „většinou“, jelikož nonverbální komunikaci lze také částečně potlačit, či úmyslně podpořit, a to různými technikami, školeními, tréninky. Podobné tréninky využívají především lidé z řad politiků (např.k podpoře své oblíbenosti - nonverbální formou komunikace ukazují voličům svou „lidskost“) a nebo manažeři (např. k získání většího vlivu na své podřízené). Klasickým příkladem je v tomto případě třeba naučený způsob podávání ruky, síla stisku ruky, výraz ve tváři či celkový postoj. Těmto nonverbálním sdělením říkáme intencionální, tedy sdělení, které komunikantům projevit chceme."