1.

Úvod

2.	Žánr legendy

3.	Historický kontext

4.	Kristiánova legenda

4.1

Vznik

4.2	Stylistický a jazykový rozbor

5.	Život sv. Václava

5.1

Vznik

5.2	Stylistický a jazykový rozbor

5.3	Srovnání s Kristiánovou legendou

6.	Použité citace

7.	Bibliografie

"2. Žánr legendy
Tento žánr stál v popředí tvorby celého 10. a 11. století. Středověkou legendu můžeme charakterizovat jako veršovaný nebo prozaický epický útvar, který nemusí nutně vycházet z reality. Líčí život a skutky světců, přičemž důraz je kladen zejména na jejich zázraky, mučednictví a sebeobětování pro víru. Také pracují s předem danými schématy. Objevují se zde postavy z historie i postavy smyšlené, nejdůležitější je však zobrazení mravně příkladného ideálu. Středověké legendy Byly psány nejprve staroslověnsky, později latinsky a jejich ráz se měnil podle publika, kterému byly určeny – lidu, feudálům, kněžstvu. Sloužily také k předčítání, proto je jejich stavba jednoduchá a kompozice chronologická. Tento žánr zpočátku splýval s kronikou.

3. Historický kontext
Staroslověnské písemnictví se na našem území začíná poprvé objevovat v souvislosti s činností věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří roku 863 přišli na Velkou Moravu. V této době bylo pro společnost nejdůležitější šíření křesťanství a upevňování církevní organizace, proto byl vznik písemnictví nejvíce spjat s duchovenstvem. Nejstarší staroslověnské texty byly tedy rázu náboženského a bohoslužebného a sloužily ke glorifikaci příslušníků přemyslovského rodu. Přestože prostí lidé nejstarším dílům rozuměli, byla jim v podstatě cizí, protože po dlouhou dobu sloužila pouze společným zájmům vládnoucích feudálů a kněžstva.
Po zániku Velkomoravské říše bylo centrum státního a kulturního vývoje přesunuto do přemyslovských Čech, kde začala být v polovině 10. století staroslověnština vytlačována literaturou latinskou. První latinská díla byla opět převážně kněžského rázu, znovu se jednalo o legendy a jejich účel byl obdobný, jako účel prvních děl staroslověnských.
Staroslověnština už neplnila svou funkci jako na Velké Moravě, dostávala se do stále větší izolace a nakonec se stala záležitostí výhradně mnišskou. K procesu feudalizace a společenskému rozvoji naopak začala stále více přispívat literatura latinská, s jejíž pomocí chtěli feudálové vázat lid prostřednictvím náboženské ideologie. Tyto skutečnosti vedly také k tomu, že lidových prvků v latinské tvorbě přibývalo, kdežto v tvorbě staroslověnské naopak.
Staroslověnské písemnictví se ve velkomoravské oblasti udrželo až do konce 11. století, kdy došlo k potlačení slovanské bohoslužby i v Sázavském klášteře, který představoval centrum staroslověnské vzdělanosti. Jelikož byly v tomto období slovanské knihy ničeny, dochovalo se z této doby pouze velmi málo původních rukopisů. Zbytek tvorby je znám v opisech ruských a jihoslovanských."