1.	Krize středního věku

2.	Akceptovat nezvratnost krátícího se času: změny v pohledu na svět

3.	Akceptovat stárnoucí tělo

4.	Rozvinout zralý partnerský vztah a zralou sexualitu

5.	Dosáhnout rovnocenného vztahu s vlastními dětmi

6.	Akceptovat obrat rolí ve vztahu k vlastním stárnoucím rodičům

7.	Rozvinout přátelství středního věku

"4. Dosáhnout rovnocenného vztahu s vlastními dětmi

Tento úkol se objevuje zpravidla poté, kdy mladý dospělý skutečně založí svůj nový domov a nezávislý život. V normální rodině dochází k postupnému zrovnoprávnění vztahů bez větších problémů v souvislosti s tím, jak potomek dosahuje prvních výraznějších úspěchů a uznání ve svém profesním životě.
Období nástupu do života je křehkým obdobím, kdy hranice mezi úspěchem a prohrou je tenčí než kdy jindy. Kdykoli později za sebou už člověk má historii sebeprosazení, může se opřít o zkušenosti, navázat na dobré výsledky, argumentovat dobrými pracovními referencemi a hodnoceními. Jinou překážkou ve vytvoření rovnoprávného vztahu rodičů a dětí je osobnostní narušení některého z rodičů nebo potomka (přehled klinicky definovaných poruch osobnosti přináší tabulka v příloze). Porucha osobnosti rodiče se ve vztahu k dítěti dlouho nemusela významně projevovat, protože s růstem dítěte se rodinný systém mohl na narušeného rodiče pozvolna adaptovat (byť v pubertě byla rovnováha pravděpodobně velmi ohrožena).Nicméně v okamžiku, kdy má rodič vlastnímu dítěti přiznat úplnou samostatnost, odpovědnost za rozhodnutí a vlastní respekt k těmto rozhodnutím, nadchází okamžik hlavní zatěžkávací zkoušky. Uvedeme jen ty poruchy osobnosti, u nichž lze čekat obzvláště obtížné problémy. Rodiče s paranoidní poruchou osobnosti budou pravděpodobně mít sklon dítě podezírat, že ještě nedorostlo samostatnosti, že svou touhou po samostatnosti rodinu vlastně rozbíjí a oslabuje a nahrává tak rodinným nepřátelům.
Rodiče s narcistickou poruchou osobnosti mohou v osamostatňování dítěte vidět ohrožení obrazu perfektní fungující rodiny, jenž patří k jejich významné osobnosti, a obviňovat dítě, že samostatnými kroky znevažuje autoritu bezchybného (narcistického) rodiče.
Rodiče s anankastickou poruchou osobnosti budou nepochybně vnímat velmi nelibě, že se dítě dostává ze sféry rodičovské kontroly, usměrňování a dozoru, a budou se snažit tomu všemožně bránit.
Stejně tak rodiče s histrionskou poruchou osobnosti se bude snažit svému potomku zabránit, aby unikl ze sféry jeho manipulací, i když k tomu použije spíše velmi dramatický a teatrální způsob. Pokud dojde k eskalaci konfliktu, nebývá výjimkou několikáté ochlazení vztahu až zmrazení rodinných kontaktů.
Ale jak upozorňuje Říčan, stejným problémem může být i psychopatologie u potomka. Varuje zejména před osobnostmi s disociální poruchou osobnosti – ti nemají žádný zájem se od rodiny odpoutat a vytvořit s rodiči zralý vztah. Jejich zájem je naopak na rodičích co nejvíce parazitovat.Vymáhají peníze jakýmikoli prostředky, nepracují, nestudují, mají sklony k alkoholu a drogám a vedou neukázněný sexuální život."

Obsahuje tabulku s charakteristikami nejčastějších typů poruch osobnosti.