"Historie pojmu

Pojem byl původně spojován s obděláváním zemědělské půdy (agri cultura). Základ pojetí kultury jako charakteristiky lidské vzdělanosti položil M. T. Cicero ve svých Tuskulských hovorech (45 př.n.l.). Nazval filosofii “kulturou ducha” a tak dostal pojem kultura selektivní, hodnotící funkci. Odlišuje ty, kteří prostřednictvím vzdělání směřují k zdokonalování ducha od těch, kteří setrvávají v nevědomosti.

Ve středověku se pojmu kultura příliš nepoužívalo a když ano, měl silně mystický obsah.

Nástup renesance a humanismu pak znamená nejen oživení antického pojetí kultury ale i jeho novou funkci : vést hraniční čáru mezi člověkem a přírodou. Člověk začíná být chápán jako aktivní tvůrce kultury, jejímž prostřednictvím přetváří přírodu i sebe sama. Do kultury jsou zahrnuty všechny lidské výtvory - společenské instituce, jazyk, věda, morálka, zvyky odívání i bydlení (zásluha německého právníka a historika S. Pufendorfa). Kultura je tedy chápána jako kultivace lidských schopností a rozsáhlá oblast produktů lidské činnosti.

Pro představitele osvícenství už kultura jednoznačně znamená sféru lidské existence, která stojí v protikladu ke světu přírody - proces kultivace, zdokonalování a rozvíjení lidských schopností, jak duševních, tak i tělesných (I.CH.Adelung, K.F.Irving).

Předpoklady pro překonání osvícenské koncepce kultury položil ve svých Myšlenkách k filosofii dějin lidstva (1784-1791) I.G.Herder . Podle jeho koncepce nahrazuje kultura fyzické nedostatky člověka, je to specifický nástroj adaptace k prostředí. V dějinách kultury, které chápe jako neustálý nárůst humanity, hraje nejdůležitější úlohu tradice, její předávání dalším generacím. Herder odmítal teorii o nekulturních národech, protože kultura je podle jeho mínění univerzální vlastností celého lidstva. Jeho koncepci je možno považovat za vyvrcholení teorií kultury, které syntetizují filosofické a specifické vědní oblasti.

Od té doby dochází k neustálé diferenciaci v pojetí pojmu. Obecně lze rozlišit dvě základní.

1. Axiologické pojetí má své kořeny v antice, dílech renesančních humanistů a německých osvícenců, německé klasické filosofii.

Kultura je považována především za třídu věcí a jevů humanizujících a kultivujících člověka.
U I.Kanta je východiskem koncepce kategorický imperativ, mravní zákon. Do kultury zahrnuje ideu morálnosti, cíl kultury vidí ve vytvoření mravně dokonalé bytosti.

V díle G.W.F. Hegela dostává kultura zřetelně ontologický význam, slouží k vyjádření celku lidského světa. Je to výsledek a specifický stupeň vývoje absolutního ducha, jeho sebepoznání a sebeuskutečnění. Vývoj kultury chápe jako přechod z říše přírody do sféry svobody.

Na přelomu 19. A 20. Stol. Byl proces konstituování pojmu kultura dovršen představiteli novokantovské školy W.Windelbandem a H.Rickertem. Byla de facto konstituována filosofická dimenze pojmu, kultura je chápána jako jev abstrahovaný z celku společenského vývoje. Metody, které jsou používány ke zkoumání kultury jsou logicko-analytické, užívá se filosofické terminologie a to v rámci konkrétního filosofického systému, např. fenomenologie (Husserl, Ingarden, ...), existencialismu (Heidegger, Jaspers, Sartre, ...), fil. antropologie (Gehlen, Plessner, ...)."

Důležité informace jsou tučně značeny. Součástí práce je tabulka o rozsahu cca 0,5 strany.

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ