1.

Předmluva

2.	Marcus Aurelius

3.	Stoická filosofie

4.	Hovory k sobě samému

a) Kniha první
b) Kniha druhá
c) Kniha třetí
d) Kniha čtvrtá
e) Kniha pátá
f) Kniha šestá
g) Kniha sedmá
h) Kniha osmá
i) Kniha devátá
j) Kniha desátá
k) Kniha jedenáctá
l) Kniha dvanáctá

5.

Závěr

6.

Přílohy

"Kniha třetí
Hned v úvodu této části se Marcus Aurelius zabývá otázkou sebevraždy. Stoická filosofie hlásala, že člověk má právo a občas i povinnost projevit nezávislost na vnějším okolí dobrovolným odchodem ze světa. Spáchat sebevraždu může člověk jen v případě, že zavrhuje život a je mu nežádoucí a lepší volbou je pro něho smrt. Rozhodnout se ale musí až po zralé úvaze. Sebevraždu z nerozvážnosti nebo hlouposti stoikové zásadně odmítali. Najdeme zde také zamyšlení nad tím, že ani když člověk má spoustu znalostí a vědomostí, nemůže uniknout svému osudu, tedy smrti. Je zde uváděno mnoho příkladů. Například Julius Caesar vyhrál mnoho bitev a válek, pobil mnoho mužů, ale také on zemřel. Píše, že vyšší část bytosti (tedy rozum) se podrobuje té nižší (tělo – zemitý a krvavý kal). Člověk se nemá zabývat tím, co si myslí, co dělají a co mluví jiní lidé a to z toho důvodu, že když mu někdo položí otázku: „Na co myslíš?“ mohl odpovědět beze studu a pravdivě a nemusel lhát. Také by neměl závidět druhým, pomlouvat. Měl by být za jakýchkoliv okolností spravedlivý. K práci by ho měly nutit jen povinnosti, měl by je svědomitě plnit. Zajímavé je, že podle Aurelia by člověk měl pečovat o všechny lidi, ale nemusí brát ohledy na názory těch lidí, kteří nežijí v souladu s přírodou.Tito lidé také podle něj nejsou a ani nemohou být spokojeni sami se sebou. Radí, že člověk by se měl vždy držet toho, co pokládá za nejsprávnější. Za prospěšné a správné by nikdo neměl považovat zradu, podezírání, zanevření na někoho nebo přetvářku. Vyzdvihuje také dar soudnosti. Píše zde také o pomíjivosti slávy, protože je šíří lidé, kteří neznají ani sami sebe, natož pak někoho, kdo je již dlouho mrtev. Všichni by měli směřovat ke svému cíli a každý by si měl pomáhat. Uvádí, čím se lidé odlišují od zvířat. Zvířata si také tvoří představy, poslouchat rozum umí i vlastizrádci a ateisté, ale dobrý člověk je smířen se svým životním posláním a na svůj osud se nehněvá.

Kniha čtvrtá

Podle Aurelia si všichni lidé hledají útočiště. Nejlepší útočiště ale člověk najde v sobě samém, ve své vlastní duši a tam se ocitá v dokonalém klidu a pohodě. Podle něj je onou dokonalou svobodou mravní spořádanost. Vybízí k tomu, abychom jsme se tam uchylovali co nejčastěji. Člověk by se měl dívat na všechno jako smrtelný tvor, tedy i na přeměnu vesmíru. Vesmír je pro něj státem, protože na něj mají vliv všichni lidé. Polemizuje nad tím odkud se bere schopnost myslet, tvořit a rozumět zákonům. Pokud nepochází ze státu, musí tedy pocházet odjinud, protože něco nevzniká z ničeho a naopak něco nemůže přejít v nic. Tvrdí, že vše se děje spravedlivě. Proto by každý měl jednat tímto způsobem. Nabádá, aby si každý udělal názor sám a popravdě a nehleděl přitom na mínění silnějšího. Každý by měl
trvat na svém názoru. Změnit mínění může tehdy, pokud pozná, že jiný názor je spravedlivější a obecně prospěšnější. Opět zde vyzdvihuje rozum: „V deseti dnech budeš bohem těch, kterým jsi teď šelmou nebo opicí, jen když se vrátíš k příkazům a k uctívání rozumu.“4) Vše, co je krásné, je krásné samo sebou. Chválou se krása nedá získat a naopak haněním se krása nedá ztratit. Opět se vrací k vesmíru, ze kterého vše pochází a zase se do něj zpět vrací. Vesmír si představuje jako živou bytost o jediné hmotné podstatě a duši a vše v ní dospívá k jedinému cíli. Na závěr opět nabádá k žití ve shodě s přírodou, která je zároveň ve shodě s lidským rozumem. Takový život zbavuje člověka problémů, nesnází, pokrytectví a váhavosti."

Životopis Marca Aurelia pochází z této URL: http://rim.me.cz/cisarove/marcus_aurelius/marcus_aurelius.php
Práce obsahuje obrázky.