Motivace hlavních mocností Dohody a jejich postoje k Německu a čtrnáctí bodům W. Wilsona na pařížské mírové konferenci 1919, rozsah 10 stran
Obsah:
Úvod

1.	Zahájení konference

2.

Delegace

2.1	Americká delegace

2.2	Francouzská delegace

2.3	Britská delegace

3.	14 bodů prezidenta Wilsona

3.1

Úvod

3.2	Německý pohled

3.3	Americký pohled

3.4	Pohled ostatních předních států Dohody

3.5	Společnost národů

4.	Pokoření Německa

Závěr

"ÚVOD
Pařížská mírová konference, která se uskutečnila roku 1919, měla být zárukou, že konflikt podobný 1. světové válce se již nebude opakovat. Evropa byla zdecimovaná, vyčerpaná, a doufala, že se podaří nastolit takové uspořádání, které nebude vést k dalším sporům a válkám. I přes to ale stále existovaly skupiny a národy, které zcela neopustily své nacionalistické cíle a byly ochotny o ně bojovat. Před Pařížskou mírovou konferencí tak stál náročný úkol, jelikož musela vytvořit poválečnou (z dnešního pohledu meziválečnou) Evropu tak, aby toto uspořádání dávalo národům co nejméně záminek k vzájemným bojům. To bylo však o to těžší, že každá z hlavních mocností Dohody více či méně sledovala vlastní krátkodobé cíle, a veřejnost i někteří vrcholní politici byli opojeni vítězstvím a touhou po pomstě, nebo alespoň jakémsi zadostiučinění. Byli i tací, kterým ležel na srdci především dlouhodobý mír, ovšem konference jako taková byla možná až moc ovládána protiněmeckými náladami a touhou po zisku, což se nakonec na dějinách Evropy neblaze podepsalo. Cílem této práce je především stručně nastínit atmosféru mírové konference a představit vedoucí mocnosti a jejich motivy a cíle. Chtěl bych se detailněji zabývat čtrnácti body prezidenta Wilsona, které byly základem jednání a pohledy jednotlivých mocností na tyto body. V závěru bych chtěl stručně popsat, jak mocnosti na základě těchto bodů přistoupily ke konečné smlouvě s Německem.
1
Ačkoli válka skončila 11. listopadu 1918, předporady mírové konference začaly až 12. ledna 1919.1 K oficiálnímu zahájení došlo 18. ledna 1919 na zámku ve Versailles ve 48. výročí dne, kdy zde bylo vyhlášeno německé císařství. 2 Ducha konference předznamenala již úvodní řeč francouzského prezidenta Poincarého, který pronesl: ,,…v okamžiku, kdy se ona bouře děsu utišuje, mohou se všechny mocnosti, jejichž
2
zástupci se zde shromáždili, prohlásit prosty jakékoli části viny na tomto zločinu… Krví zbrocená pravda už proklouzla z císařských archívů…“3 Dále také našel slova uznání pro všechny státy, které bojovaly na straně dohodové koalice, byť i minimálně (výslovně například zmínil i ČSR). Opomenul však Rusko, které Francii především na začátku války pomohlo nejvíce. 4
Konference se zúčastnilo 27 států Dohody a 5 britských dominií (Indie, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a Jižní Afrika), Rusko pozváno vůbec nebylo. 5 Vedoucí úlohu však měly Francie, Velká Británie a USA, s nimiž ještě do hlavní pětky patřily Itálie a Japonsko, které ovšem tak silné slovo neměly. 6 Japonsku šlo spíše o záležitosti týkající se Asie (především německé kolonie v Číně) a územní ambice Itálie nebyly plněny podle jejich představ, což vyvolalo její protesty a především ukázalo, jaké tři státy budou mít v rozhodování hlavní slovo.7 Místo konání, Paříž, nebylo tím nejvhodnějším a nemálo lidí si to také myslelo. Metropole válkou zničené země, která byla neklidným, pulzujícím centrem hořkosti a touhy po odplatě, nebyla nejlepší půdou pro mír zaručující vyjednávání. Wilsonův poradce, Edward House, si do deníku poznamenal: ,,Sjednat mír bude přinejlepším hodně obtížné, a jen sotva to půjde v bojovné atmosféře hlavního města. Možná to dopadne dobře, ale mohlo by to skončit tragédií“ 8 Francouzi ovšem na ostatní státy ohledně tohoto bodu natolik naléhaly, že jim nakonec bylo vyhověno."