Nástup Ferdinanda I. Habsburského na český trůn, rozsah 12 stran
Obsah:
Úvod

1.	Zvolení Ferdinanda I. Habsburského českým králem

1.1

Úvod

1.2	Okolnosti vedoucí k vzestupu Ferdinanda I.

1.3	Uvolnění českého trůnu a Ferdinandův záměr ho získat

1.4	Možní kandidáti na český trůn

1.5	Volba českého krále

2.	Povolební vyjednávání

2.1	Volební kapitulace

2.2	Hofstaatsordnung

2.3	Korunovace

2.4	Pražská jednání

ZÁVĚR

"ÚVOD
V této seminární práci se budu zabývat okolnostmi nástupu Ferdinanda I. Habsburského na český trůn a pokusím se nastínit, jaké okolnosti a motivy vedly české stavy ke zvolení tohoto panovníka. Budu pátrat v širších souvislostech soudobé středoevropské politiky, do ktéré Ferdinand I. v první polovině 16. století razantně vstoupil a zaměřím se také na pozici českých stavů v této problematice, jejich cíle a rozhodnutí. Začnu u Jagellonců, kteří připravili pro Habsburky půdu v českých a uherských zemích a popíši více či méně oprávněné nároky, které si díky tomu Ferdinand I. Habsburský kladl. Detailně se budu věnovat průběhu volby českého krále roku 1526 a následným vyjednáváním let 1526 a 1527. Popíši, kdo vše byl více či méně vhodným kandidátem na český trůn a zároveň vysvětlím, proč jednotliví kandidáti z volby vypadli. Postupně doufám, že se mi kromě popisu situace 20. let 16. století a volby českého krále podaří dostatečně ukázat, jak od samého počátku vláda Ferdinanda I. nasměrovala české země k centralismu pod Habsburskou nadvládou a začala postupný úpadek stavovské moci.









2
1
1.1
Jak je všeobecně známo, Ferdinand I. Habsburský, druhý Habsburk na českém trůně, byl zvolen českými stavy roku 1526. Nebyla to ovšem volba náhodná a okolnosti k ní směřující můžeme nalézt v průběhu celé první čtvrtiny 16. století. Významným momentem byl v tomo ohledu rok 1510, kdy Vladislav II. Jagellonský určil svou dceru Annu dědičkou české koruny v případě smrti svého nástupce Ludvíka Jagellonského. Jelikož si král nebyl jist, zda s tímto krokem budou souhlasit i čeští stavové, učinil kompromis, že dceru provdá pouze s jejich souhlasem (roku 1515 při uzavření níže zmíněné smlouvy s Habsburky se ovšem stavů na nic neptal1.). 2
1.2
Jak jsem již naznačil v předchozím odstavci, stěžejní smlouva byla podepsána roku 1515 ve Vídni Jagellonci a Habsburky, konkrétně králem Vladislavem II. Jagellonským a císařem Maxmiliánem I. Tato smlouva se týkala sňatků jejich potomků a z nich vyplývajícíh dědických nároků. Maxmiliánův nejstarší vnuk a dědic, Karel V., si měl vzít Vladislavovu dceru Annu. Když byl ale roku 1519 zvolen římským císařem a stal se hlavou habsburského rodu, byl pro něj tento sňatek nepříliš lákavý a oportunní, ale od smlouvy nemohl jen tak ustoupit. Nakonec se tato komplikovaná situace vyřešila tak, že si Annu vzal Karlův mladší bratr Ferdinand Habsburský (26. května 1521) a Ludvík Jagellonský si vzal Karlovu sestru Marii (13. ledna 1522) , což bylo původně domluveno.3 Problém byl ale v tom, že Ferdinand Habsburský byl bezzemkem. To se změnilo roku 1519 ve Wormsu, kde byla Ferdinandovi přiřknuta vláda v Horních a Dolních Rakousech, Korutanech, Štýrsku a části Kraňska.4 Díky tomu se stal zakladatelem rakouské větve Habsburků, která, jak známo, v pozdějších dějinách významem předčila větev špaňelskou. Později, roku 1522, pak ještě díky bruselským smlouvám získal vládu v Alsasku a Württembersku. Především v raných obdobích své vlády Ferdinand respektoval autoritu svého bratra Karla a snažil se
3
nekolidovat s rodinnou politikou, díky svým ambicím a schopnostem se však stal stěžejní postavou střední Evropy, když postupně získal českou i uherskou korunu a položil tak základ monarchii, která byla evropskou velmocí až do konce první světové války.
1.3
Zárodkem Ferdinandova vzestupu byla smrt mladého krále Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče roku 1526, kde jeho síly podlehly Osmanské říši. Vyvstala otázka, kdo usedne na český a uherský trůn a Ferdinand, jakožto manžel Ludvíkovy sestry Anny, se cítil jako vhodný kandidát. V Českých zemích byl však zakořeněn dualismus a Ferdinandovy nároky neměly příliš velkou váhu, což si sám uvědomoval a musel se připravit na to, že bude nutné projít volbou. ,,Čeští stavové považovali volitelnost krále za jedno ze svých nejdůležitějších práv a byli by mu přičítali stejně velký význam, i kdyby jejich argumenty vyhlížely méně věrohodně. Trvali neochvějně na tom, že volitelnost českého trůnu musí respektovat všichni uchazeči, a žádnou vyjímku nebyli ochotni připustit“ (Janáček, Josef. Slovo k historii 5: Nástup Habsburků na český trůn, strana 17. Praha: Melantrich, 1986) Čeští stavové nejen že nechtěli ustupovat ze svého postavení, ale také byli přesvědčeni, že jejich auoritu bude respektovat pouze panovník, který jim za své zvolení bude zavázán.
1.4
Z českých osobností se v souvislosti s volbou mluvilo především o slezských knížatech Fridrichu Lechnickém a Karlovi Minstrberském (kteří byli vnuky Jiřího z Poděbrad) a dvou českých pánech, jimiž byli Zdeněk Lev z Rožmitálu a Vojtěch z Pernštejna.5 V Čechách byly ovšem, narozdíl od Uher, kde o korunu vehementně usiloval Jan Zápolský, šance domácích kandidátů nevelké a nikdo z nich se nakonec o trůn přímo neucházel. Zahraničních kandidátů však bylo zpočátku nemálo. ,,Ve zprávách o jednáních v Praze se mluvilo jako o uchazečích o českou královskou korunu o Ferdinandovi Habsburském, o Ludvíkovi a Vilémovi Bavorském (z rodu
4
Wittelsbachů, pozn. autora), o polském králi Zikmundovi I., o saském kurfiřtovi Janovi a jeho synu Janu Frydrichovi, o knížatech Jiřím Saském a Jáchymovi Braniborském, a dokonce i o francouzském králi Františkovi I. ...“ (Janáček, Josef. Slovo k historii 5:Nástup Habsburků na český trůn, strana 22. Praha: Melantrich, 1986) Mnoho z těchto kandidátů se ale ve skutečnosti o českou korunu ucházet nechtělo, a tak se už na počátku října 1526 mluvilo především o Ferdinandovi Habsburském, bavorských knížatech Ludvíkovi a Vilémovi, u nichž stále nebylo jasné, kdo z nich se bude o trůn ucházet a polském králi Zikmundovi I., vlastnímu bratrovi českého a uherského krále Vladislava II Jagellonského a strýci Vladislavova syna Ludvíka Jagellonského.6 Z těchto tří finálních adeptů (bavorská knížata počítam dohromady) nejdříve odpadl Zikmund I., což bylo zapříčiněno především jeho pasivitou. Polský vladař dlouho váhal s oficiálním oznámením svého zájmu, který sice nenápadně naznačoval, ale oficiálně ho nevyjádřil. Definitivně se rozhodl až 19. října a než zprávy doputovala do Prahy, bylo už o novém králi rozhodnuto.7 Dvěma největšími soupeři tak zůstali Wittelsbachové a Ferdinand Habsburský, jejichž poslové a vyjednavači se v Praze ze všech sil snažili o naklonění si českých stavů na svou stranu. Ferdinand Habsburský si brzy přiznal, že český trůn musí získat svobodnou volbou a čeští stavové o něm uvažovali jako o nejvážnějším kandidátovi. Upřímně mu také sdělili, co jim na jeho vladařské koncepci vadí. ,,Nesouhlasili s Ferdinandovým nepřátelským postojem ke stavovským svobodám, odsuzovali jeho nedávný postup v rakouských zemích, nespokojeně kritizovali vysoké zatížení rakouských zemí daněmi a pohoršovali se nad tím, že se ve službách arciknížete prosazují cizinci bez vztahu k domácímu prostředí a jeho tradici (především Španělé, pozn. autora).“ (Janáček, Josef. Slovo k historii 5:Nástup Habsburků na český trůn, strana 26. Praha: Melantrich, 1986) Z těchto bodů se možná zdá preferování Ferdinanda Habsburského českými stavy nelogické. Musíme si však uvědomit, že roli v jejich rozhodování hrálo více faktorů. Jednak si čeští stavové velmi dobře uvědomovali habsburskou prestiž a moc v rámci celé Evropy, a druhak se bály (díky pozdějšímu Ferdinandovu tažení proti Zápolskému se můžeme domnívat, že oprávněně), že v případě nezvolení vezme
5
cílevědomý habsburský arcivévoda své domnělé nároky na jagellonské dědictví jako záminku k vyvolání konfliktu, což v nich vyvolávalo strach a obavy.8 "