"Odzvánějí hrany
Poučeni nejen z historie, ale i z přítomnosti, víme, že každé děje, každé úsilí, každé slovo, ztrácí postupně na své uhrančivosti a končí na pomezí zájmu. Stejně tak je zřejmé, že ani úsilí poetistů není nekonečné a postupně dojde ke krizi, která vyústí ukončením nebo lépe řečeno: překročením ideálů jedné smírčí etapy lidského snažení o absolutizaci blaha, snahy připravit lidstvo na ,,lepší budoucnost“. Už nestačilo hédonistické opájení se vínem radostí, už nestačil optimismus a rozmanitost tvorby, přesah jednoho umění do druhého a obě pak zase do jedinečného života, kde se kruh uzavírá. Toho si byli vědomi i poetisté a roku 1927, kdy se objevila skepse u řady teoretiků a básníků vůči snahám poetistů, vůči budoucnosti poetismu, došlo k jejich mírnému přehodnocení postojů a názorů na umění.
Dejme tomu, můžeme tento proces snad nazvat procesem zráním. Objevuje se pronikání surrealismu a ,,hlubších témat“, již ne nutně optimistických. Důkazem budiž i báseň Akrobat vytištěná téhož roku a založení časopisu ReD.
Následující rok je spíše ve znamení obhajob poetismu a jeho soudobého směřování. Nezval vydává překlady francouzské poezie, poezie E. A. Poa a spolu s dalšími bilancuje, obhajuje a nově vykládá tento směr, z něhož se nakonec stal další -ismus navzdory přáním a původnímu proklamování poetistů. Roku 1930 pak dochází k odklonu většinu básníků od tohoto směru.

Vznik, dobový kontext
Tak jako každá nová poetika, každé nové směřování uměleckých snah, nevzkvétá na holé zemi, ani poetismus není výjimkou. Cesta k němu byla složitá, spletitá, čerpala z mnoha směrů, reagovala na prudké změny ve společnosti a žebříčcích hodnot jednotlivců. Dvacátá léta jsou typická svojí rozháraností způsobenou působením různých tendencí, ať expresionismu, kubismu, kubofuturismu, tak, zejména v našem prostředí, i poezií křesťanské pokory. Každá z těchto tendencí nějakým způsobem anticipovala vývoj české poezie a tedy také vznik poetismu, který se zařadil do proudu avangard evropského významu.

Expresionismus
Tento proud poměrně málo anticipoval vývoj české poezie, přesto byl jako všechny důležitý. Už jen z toho důvodu, že se vůči němu mohli ostatní teoretické skupiny vymezit. Jako program ho přijala Literární skupina, která ho chápala v klasickém duchu, tedy jako odvrat od předmětného vidění světa k duchovní sféře člověka. Je to provázeno obrazem destrukce světa a deformací jeho tvarů. Reálné stavy jsou nahrazovány snovými představami a halucinačními vizemi. Mezi představitele patří např. Chaloupka, Vlček, Durych, Reynek."