"2.1. Polyvinylchlorid (PVC)
Polyvinylchlorid (PVC) je jedním ze skupiny plastů vyráběných z ethylenu. K jejich výrobě se používají jako suroviny základní látky zvané monomery, které se řetězovitě spojují
při chemické reakci zvané polymerace. Vzniklé makromolekuly s dlouhým řetězcem se nazývají polymery. Vinylchlorid - monomer, ze kterého se vyrábí PVC byl poprvé laboratorně syntetizován Justusem von Liebigem roku 1835. PVC poprvé připravil Baumann v r. 1872. První komerční výroba PVC začala ve 20. letech v USA. V průběhu dalších dvaceti let se začalo PVC v širším měřítku vyrábět i v Evropě. Jednoduchý popis výroby PVC je následující. Roztok kuchyňské soli se rozloží působením elektrického proudu na chlor, vodík a hydroxid sodný. Ropa se v rafinériích štěpí na ethylen. Sloučením ethylenu a chloru vzniká ethylen dichlorid (EDC) z něhož se odštěpením molekuly HCI vyrábí vinylchlorid (VCM) – monomer - základní stavební jednotka PVC. Při procesu polymerace jsou molekuly vinylchloridu spojovány do řetězců molekul PVC. Takto vyrobené PVC je bílý prášek. Čisté PVC se nepoužívá samostatně, ale ve směsi s dalšími látkami - aditivy, které mu dávají celou řadu různých vlastností. Přítomnost chloru v molekulách PVC umožňuje jeho mísitelnost s řadou dalších látek a také přispívá ke snížení jeho hořlavosti. Jeho přítomnost lze využít i při automatickém třídění plastových odpadů pro recyklaci. Směsi PVC lze vhodnou volbou receptury upravit tak, aby bylo dosaženo požadovaných vlastností. Při zpracováni PVC směsi na konečné výrobky je možně používat celou řadu jednoduchých technologických postupů. PVC je chemicky stabilní, netoxický a nachází široké uplatnění ve stavebnictví, elektrotechnice, dopravě, lékařství, při výrobě hraček apod. [1]
Obr. č. 4 – Chemická struktura PVC

Měkký PVC (Novoplast)
Měkký PVC je především svými fyzikálně - chemickými vlastnostmi značně odlišný od tvrdého typu. Změkčovadla způsobí uvolnění mezimolekulárních sil mezi řetězci PVC. Podle množství změkčovadel lze docílit hmot s různou elasticitou od tuhých látek až po kaučukové hmoty. U změkčovadel je důležitá snášenlivost s PVC; nemají stejnou solvatační schopnost. Změkčovadla ovlivňují významně také tepelné vlastnosti, především hodnoty rázové a vrubové houževnatosti při nízkých teplotách. Proto se při sestavování receptur směsí měkčeného PVC využívá kombinace změkčovadel a jejich poměr se dosud určuje empiricky, protože zákonitosti jsou značně složité. Místo plastifikace probíhá dosti dokonalá solvatace molekul PVC. Na této operaci hodně záleží, neboť vzniklá struktura ovlivňuje výsledné vlastnosti směsí. [1]

Vlastnosti měkkého PVC
Mechanické vlastnosti tohoto typu PVC jsou podle složení směsí tak rozdílné, že lze uvést jen zcela základní údaje a pro praktickou potřebu je třeba se řídit údaji výrobce pro daný druh materiálu. Tak např. pevnost v tahu podle obsahu změkčovadla může klesnout i několikanásobně.
Chemické vlastnosti jsou rovněž značně ovlivněny obsahem i druhem změkčovadel. To se projevuje již v absorpci vody. Fólie vystavené vodě nejprve zbělají a po delší době se z nich postupně vyluhuje změkčovadlo, takže tvrdnou a výrazně mění své vlastnosti vývojem blížícím se k hodnotám pro tvrdý typ PVC. Měkký PVC je odolný vůči kyselinám, zásadám a solím jako tvrdý PVC, avšak následkem vyluhování i případného rozkladu změkčovadel se mění jeho vlastnosti podobně jako při působení vody. S rostoucí teplotou se změny urychlují. [1]

Výroba měkkého PVC
PVC se připravuje dvěma způsoby: buď se získá smísením složek v hnětači nebo dvouválci a zahřátím na tzv. želatinační teplotu, nebo se připraví pasta z práškovitého PVC a potřebným množstvím změkčovadla a ostatními přísadami a ta se dále podrobí želatinaci. V prvém případě se směs želatinuje při teplotě asi 170 °C. Při tom dochází k dosti dokonalé solvataci makromolekul PVC molekulami změkčovadla. Proces je nevratný. Získá se viskoelastická hmota, kterou lze zpracovat nejlépe tažením na víceválcovém stroji na fólie, ale také ji lze zpracovat vytlačováním i vstřikováním. V druhém případě se pasta zpracuje ještě v tekutém stavu. Po nalití na formy či nanesení na vhodnou podložku (textil) se zahřátím provede želatinace. Konečný výrobek má podobné vlastnosti jako při prvním postupu. Polymer vhodný pro přípravu pasty musí mít dostatečně malé částice pokud možno kulovitého tvaru. Tvar i velikost částic udávají tokové vlastnosti pasty. Částice nepravidelného tvaru způsobují větší absorpci změkčovadel a pasta je viskóznější. Hrubozrnné typy PVC prášku již pastu nevytvářejí. V každém případě je však třeba určitého minimálního obsahu změkčovadla. Proto nelze z pasty vytvořit tvrdší typy PVC. Také volbě změkčovadel je třeba věnovat při přípravě past pozornost. Často se kombinují tzv. změkčovadla s velkou solvatační účinností se sekundárními změkčovadly, jejich solvatační účinek je malý; tím lze vhodně upravit viskozitu pasty. Získané výrobky lze po případné další úpravě použít přímo jako prodejné zboží nebo použít jako polotovar pro další výrobu, nejčastěji ke konfekčnímu zpracování. K němu lze použít vysokofrekvenčního nebo kondukčního svařování, lepení i šití, zvláště pro PVC s textilní podložkou. Technologie zpracování past je mnohostranná a u každého výrobku dosti specifická, což se již vymyká z rámce popisu materiálu. [1]"

Součástí práce jsou obrázky, schémata, tabulky, vzorce a fotografie. Čistý text je cca 28 stran.