"Individuální, skupinová a komunitní sociální práce jsou hlavními metodami pomoci v oblasti sociální péče. Ačkoliv se v mnohém odlišují, jedno mají společné, cíl pomoci člověku v sociální situaci, která je pro něj nějakým způsobem zatěžující. Díky prolínání psychologie a psychiatrie do sociální práce vzniklo nejvíce možných přístupů v oblasti práce s individuem (psychoanalýza, teorie rolí, labeling, logoterapie, realitní terapie a mnohé jiné), ale sociální práce se skupinou a komunitou patří též k historicky tradičním přístupům sociální péče, a mohou, poskytnou interakce a vazby, které jsou v práci s jednotlivcem nemožné.
Sociální práci se skupinou ovlivnili především sociální psychologové a sociologové. Zatímco první poskytli znalosti o formě skupiny (velikost, skladba, fáze vývoje…), druzí ji začlenili do sociálního kontextu (sociální vztahy a podmínky).
Sociální práce se skupinou může mít pro sociálního pracovníka mnohá úskalí. Nejvýznamnějším problémem se stává vazba sociální pracovník – skupina, protože vývoj skupiny a její efektivita je přímo závislá na interakci se sociálním pracovníkem, který se z ústředního postavení postupem času dostává na místo stále vlivné, ale okrajové, přesto však nesmí přestat poskytovat zpětné vazby a podněty a nesmí být omezena jeho autorita u skupiny, ačkoliv ve vůdčí roli může být nahrazen jiným členem skupiny.
Jedním z prvých úskalí, na které může sociální pracovník při práci se skupinou narazit je možná stigmatizace některého ze členů, nebo dokonce jeho nepřijetí skupinou. Domnívám se, že na tento problém by sociální pracovník měl pomýšlet již při sestavování skupiny a předem zauvažovat nad jednotlivými členy a jejich budoucím zapojení a raději omezit přijetí těch, kteří by bránili dosažení cíle skupiny. Nechci říct nebrat problémové členy, ale takový člověk bude brzdit skupinu a zároveň postoj skupiny k němu bude tíživý i pro něj."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ