Drogy jako sociální problém - státní orgány a konformita (sociální deviace, sociální problém, sociální rovnováha, výkyv v konformní společnosti), vytyčení problému, drogy a politika (válka KDU-ČSL proti drogám a reakce společnosti na ni, politická odpovědnost, represivní drogová politika, její efektivita). Zahraniční politika v oblasti drogové problematiky - rozdělení drog na měkké a tvrdé, rozdělení politiky do těchto dvou kategorií, vývoj k přístupu k ní, zkušenost ze Švýcarska (vybrané výsledky výzkumu (konzum ilegálního heroinu před vstupem do studie a v jejím průběhu, bytová situace klientů při vstupu do studie a v jejím průběhu), jeho závěry, program Prove), Liverpoolský model, holandský model. Současná české politika v protidrogové problematice - současná situace, cíle národní strategie protidrogové politiky 20005 až 2009 (hlavní cíle (potírání organizovaného zločinu zapojeného do nezákonného nakládání s drogami, vymáhání dodržování zákonů ve vztahu k distribuci legálních drog, snížení užívání všech typů drog, snížení potencionálních rizik a škod, které mohou jednotlivcům a společnosti v důsledku jejich užívání nastat), specifické cíle, technicko-organizační cíle (efektivní financování, koordinace, informování veřejnosti, mezinárodní spolupráce, evaluace aktivit). Následná péče v protidrogové prevenci (2001-2004) - analýza současného stavu, standardní model služeb (prky: terénní programy, nízkoprahové kontaktní a poradenské služby, detoxikace, stacionární programy léčby, metadonová substituční léčba, ambulantní léčba, krátkodobá a střednědobá ústavní léčba, rezidenční péče v terapeutických komunitách, ambulantní doléčovací programy a chráněné bydlení, programy pracovní rehabilitace), metodika a cíle následné péče (nestátní neziskové organizace, začleňovaní uživatelů drog do společnosti, spojení léčebných aktivit a následné péče, oblast sociální práce).

"Sociální deviaci zde chápu jako podstatné odchýlení od některé sociální normy, je-li něco společností definováno jako vyskytující se v menší než většinové míře. Sociální problém je pak stav, kdy tato deviace vyústí v situace, která narušuje společenskou rovnováhu a o níž se určitá relevantní skupina lidí nebo sami zúčastnění domnívají, že vyžaduje řešení. Sociální deviace je jinak řečeno výkyv od konformní části populace. Tento výkyv může mít patologický nebo inovativní dopad. Pro tu část populace, která je ve společnosti adaptována konformně je jakýkoliv výkyv patologický bez uvážení možných dopadů na jeho represivní řešení. Je pochopitelné, že než se z určitého chování stane chování většinou přijímané, musí ta část, která o to usiluje, být deviantní - to ovšem ještě nemusí být sociální problém.
Stát pro svou co nejvyšší výkonnost jako jednotný orgán potřebuje co nejvyšší úroveň konformity svého obyvatelstva, jelikož toto představuje předpoklad sociální rovnováhy a umožňuje dosahování společenských cílů [Merton, 2000]. Naopak pro kulturní, vědecký i společenský rozvoj je potřeba určité deviace, která zarezlému konformnímu systému dá nový impuls. Vznikají-li deviantní situace, které nejsou přímo společensky patologické, mohou tyto přispívat ke společenskému rozvoji. Podle Mertona je prolamování konformních bariér přirozenou biologickou podstatou člověka zakořeněnou v pudech [Merton 2000].
Avšak dosahování určité úrovně konformity represivní metodou může být pro společnost více kontraproduktivní než přínosné. Ve chvíli, kdy se statistická hodnota nějakého fenoménu ve společnosti vymkne z útrob sociální deviace, uznává jej tedy většina obyvatel, je namístě tento fenomén legitimizovat, pakliže přímo nezasahuje do soukromí menšiny. Státu se tak dostává více lidí ochotných ke konformnímu chování než naopak. Jednání státu a některých jejích představitelů vede především k nezamýšleným důsledkům jejich jednání a někdy i častěji k patologickým dopadům, než je původní problém sám. Jsou nedostatkem důkladnosti při během analýzy situace, kdy někteří jedinci zarytě odmítají nové postupy a nejsou ochotni vzít v úvahu některé součásti problému [Merton 2000: 126]."