"3.2. Národní parky Jižní Amerika

Peru, Chile a Bolívie jsou země, které vznikly na místech původních vyspělých předkolumbovských civilizací, jež po sobě zanechaly kromě různých historických monumentů i velké množství dodnes nevysvětlených tajemství a záhad. Právě magika této oblasti, její památky předkolumbovské i koloniální éry a nádherná příroda, kde
kontrastují vysokohorské masivy And, tropický prales horní Amazonky, úrodná údolí středního Chile, ale i poušť Atacama nebo ledovce Patagonie, jsou těmi magnety, které do této oblasti přivádějí každoročně tisíce novodobých objevitelů ze všech končin světa.

3.2.1. Národní park Galapágy

Souostroví Galapágy tvoří jednu z provincií Ekvádoru. Galápago znamená želva - název znamená tedy něco jako „želví ostrovy“. Souostroví leží asi 1 000 km západně od pobřeží Jižní Ameriky v Tichém oceánu a tvoří ho 13 větších sopečných ostrovů a řada dalších ostrůvků a skalisek. Souostroví je tvořené z kuželů mladých sopek. Některé jsou činné dodnes. Většinou jsou ostrovy suché. Mají černý povrch z lávových skal. Částečně zalesněné jsou pouze vrcholy sopek. První ostrovy Galapág byly přírodně vytvořeny z čedičové lávy při podmořských erupcích, přibližně před 5,5 miliony lety.
Ostrovy jsou pro svou jedinečnou faunu od roku 1934 jedním velkým národním parkem.
V roce 1 978 byly Galapágy zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Galapágy jsou jediným místem na světě, kde se tučňáci vyskytují na severní polokouli. Jde o druh tučňák galapážský.

Veškeré rostlinstvo a zvířectvo se na Galapágy muselo dostat z jiných částí světa: po vodě nebo vzdušnou cestou a urazit tak minimálně 1000 km, což je nejkratší vzdálenost k pevnině. V zastoupení živočišných druhů panuje zvláštní nevyváženost: na Galapágách žije mnoho druhů plazů, ale žádní obojživelníci, mnoho druhů ptáků, ale jen hrstka savců. Předpokládá se, že předchůdci dnešních plazů se sem dostali na vyplavených kmenech pralesních stromů. Ptáci sem dolétli vlastními silami a přinesli s sebou zřejmě množství semínek, která dala základ místní flóře. Mořští ptáci terejové se zde vyskytují ve čtyřech druzích a tři z nich zde pravidelně hnízdí. Jsou to terej modronohý, terej maskový a terej červenonohý. Jeden z nejkrásnějších ptáků Galapág je faeton proužkovaný. Káně galapážská je jediný hnízdící dravec na ostrovech. Dále zde žijí dva druhy lachtanů – lachtan galapážský a lachtan kalifornský. Plazi tvoří neodmyslitelnou část galapážské fauny. Žijí tu obří suchozemské želvy sloní. Kareta obrovská se vyskytuje v teplých mořích celého světa a pláže Galapážského souostroví jsou pro ni jedním z vhodných míst, kam připlouvá naklást vejce. Další skupinou plazů jsou ještěři a gekoni. Patří mezi ně především leguán mořský, který je jedinou ještěrkou světa, která se aktivně potápí v moři za mořskými řasami, kterými se živí. Krajina má aridní a nehostinné vzezření a vegetaci tvoří především kaktusy, pouze pobřeží je chráněné spletitými mangrovovými porosty.

Želva sloní (Obr z ostrovů)
Obrovské želvy, jako jsou želvy sloní, se mohly vyvinout jen na Galapágách, osamělých ostrovech ztracených v oceánu.Všude jinde na pevnině čelily pomalé bezbranné želvy množství nepřátel a potravních konkurentů, ale na ostrovy se žádná podobná zvířata nedostala. Nežili zde dokonce ani lidé. Želvy se tak mohly nerušeně množit a jako jediní velcí býložravci spásat bohatou zeleň. Není divu, že se nakonec staly dominantním druhem ostrovní zvířeny.
Zkáza želv započala náhodným objevem ostrovů v roce 1735, od té doby je námořníci a velrybáři pravidelně navštěvovali, aby doplnili zásoby masa. Želvy jim sloužily jako živé konzervy na dlouhých plavbách, neboť vydrží až rok bez vody a potravy. Zdánlivě nevyčerpatelná populace rychle mizela - v dochovaných zápisech se mluví o tisících až desetitisících ulovených želv během jediného roku.Hromadné vybíjení želv pokračovalo ještě začátkem 20. století, kdy byly želvy loveny pro tuk. Zkázu pak dovršili zvířecí přistěhovalci, kteří přišli spolu s bílými osadníky - potkani, zdivočelá prasata, psi, kočky, kozy… Plenili snůšky vajec a zabíjeli čerstvě vylíhlá želví mláďata, přemnožené kozy spásaly vegetaci a želvy hynuly nedostatkem potravy.
Od roku 1934 jsou želvy na Galapágách chráněné a v roce 1959 prohlásila ekvádorská vláda Galapágy za národní park. V roce 1978 pak byly Galapágy zapsány do seznamu Světového přírodního dědictví UNESCO. Sama ochrana želv by však pro jejich přežití zdaleka nestačila - dospělé želvy by postupně uhynuly stářím a mláďata se kvůli přemnoženým potkanům a dalším predátorům, kteří požívali želví vejce, nenarodila. Na ostrově Santa Cruz proto vznikla stanice, do které byly přemístěny nejohroženější poddruhy. Vědci se je zde snaží rozmnožovat. Když jsou malé želvičky tak velké, že jim žádná zvířata nemohou ublížit, vracejí je zpět na místa jejich výskytu. Souběžně s tím pokračují snahy o vyhubení potkanů, zdivočelých koček, psů, prasat a koz na ostrovech.
Kolika let se taková želva sloní může dožít, zatím nikdo přesně neví, sledovat ji od jejího vylíhnutí až do smrti je se ještě nikomu nepodařilo. Ale předpokládá se, že se dožívají minimálně 150 let či více. Rekord drží želva sloní, která se dožila 188 let. Za nejstarší žijící želvu sloní byla do loňského roku považována Harriet, kterou v roce 1835 přivezl do Londýna jako pětiletou Charles Darwin. Posledních 17 let svého života strávila v queenslandském parku plazů, kde oslavila 176. narozeniny. V červnu roku 2006 však zemřela."