1.

Úvod

2.	Pražské Divadlo Járy

3.	Osobnosti divadla

4.	Rozbor divadelní hry Švestka

5.	Rozbor divadelní hry Dobytí severního pólu

6.	Dosavadní tvorba divadla

7.

Závěr

8.	Přílohy: Náš Jára Cimrman

9.

Prameny

" Když v prosinci roku 1966 na rozhlasových vlnách stanice Praha ( v pořadu Nealkoholická vinárna U pavouka ) poprvé zazněla zpráva, že byla objevena rukopisná pozůstalost neznámého českého génia Járy Cimrmana, posluchači reagovali různě.
Pět způsobů reakce české veřejnosti na objev:
1. Někteří uvěřili a jejich národní sebevědomí bylo potěšeno, že můžeme k Husovi a Komenskému přidat dalšího velkého Čecha.
2. Skeptičtější a historicky erudovanější část národa byla na vahách, neboť si vzpomněla, jak jsme se kdysi radovali, že máme písemnictví starší než jiní, a pak se z toho vyklubaly rukopisné podvrhy.
3. Třetí skupina obyvatelstva žádala okamžité potrestání těch, kdo s tím nesmyslem přišli.
4. Značné části veřejnosti to bylo jedno.
5. Pátá část se tomu smála.
A díky páté reakci bylo založeno Divadlo Járy Cimrmana. Vzniklo z popudu Jiřího Šebánka, kromě něho byli zakládajícími členy Miloň Čepelka, Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák, u kolébky od počátku stáli i Karel Velebný, Helena Philippová, Oldřich Unger a Jan Trtílek. Je to divadlo v mnoha směrech neobvyklé.
Pět zvláštností Divadla Járy Cimrmana:
Zvláštností č. 1 je skladba jeho představení. První polovinu večera tvoří série přednášek, jakési vědecké symposium, v němž účinkující - specialisté na jednotlivé obory Cimrmanova díla - u řečnického pultu čtou svá pojednání. Po divadelní, jevištní stránce je to velice chudá hodina. Přednášející nepředstavují žádné figurky potrhlých či jinak poznamenaných badatelů, nikoho neparodují, jsou tu sami za sebe, jsou pouze autentičtí. Všechno tu stojí jen a jen na literárním textu a na zaujetí, s jakým je tlumočen. Zpočátku jsme měli obavy, zda jeviště, a hlavně divák takovou opticky nezajímavou dávku slova ( zpestřeného jen tu a tam světelnými obrazy či demonstrací některého Mistrova vynálezu ) snese. Ukázalo se, že ano. Divák se rád soustředí na text, aby v něm - nerušen žádnou jevištní akcí - odhaloval skrytý vtip. Tato suchá přednášková forma mu asi připomíná prostředí, v němž se často ocitá: školu, školení, osvětové přednášky, kursy, konference... Vědecká frazeologie, odborné termíny, výčty dat, komponent a ukazatelů, tím vším je denně za přispění rozhlasu a televize zásobován. Rád je pak svědkem toho, jak lze mírným způsobem z vědeckého učinit pavědecké, ze strohé rozumové dedukce nesmysl, ze zbožné adorace legraci. Teprve po přestávce předstoupí účinkující před publikum převlečeni do divadelních kostýmů, aby předvedli některou z Cimrmanových divadelních her či její torzo, protože ne všechny lze v důsledku pyrotechnikova nešetrného zásahu úplně rekonstruovat. Každé představení je soustředěno na určité téma. Jestliže se v první půli večera mluvilo o Mistrových zásluhách na poli lehké hudby, je ve druhé uvedena jeho opereta. Hovořilo-li se o jeho činnosti kriminálního a kriminalistické, shlédnou diváci jeho detektivku atd.
Úmyslně jsem se až dosud vyhýbal slovu herec a mluvil jsem raději o účinkujících, neboť - a to je druhá zvláštnost divadla - nikdo z účinkujících neabsolvoval žádnou hereckou školu a všichni stále vykonávají svá "civilní" povolání ( Jaroslav Weigel je grafik, Bořivoj Penc nástrojař, Pavel Vondruška je dirigentem orchestru Národního divadla, Petr Brukner pracovníkem muzea ). Třebaže se hraje téměř denně, účinkující chodí do divadla po práci a divadlo zůstává jejich koníčkem."

Velice kompaktní.