"2 Legislativní rámec v ČR
Základním právním předpisem pro Zdravotnickou záchrannou službu v ČR je Zákon č. 374/2011 Sb. - Zákon o zdravotnické záchranné službě, ze dne ze dne 6. listopadu 2011. Předmětem úpravy tohoto zákona je úprava podmínek pro poskytování zdravotnické záchranné služby, práv a povinností poskytovatelů zdravotnické záchranné služby, povinností poskytovatelů akutní lůžkové péče k zajištění návaznosti jimi poskytovaných zdravotních služeb na zdravotnickou záchrannou službu, úprava podmínek pro zajištění připravenosti poskytovatele zdravotnické záchranné služby na řešení mimořádných událostí - krizových situací, a také výkon veřejné správy v oblasti zdravotnické záchranné služby.
Výše zmíněný zákon v základním ustanovení v § 2 definuje zdravotnickou záchrannou službu:
"Zdravotnická záchranná služba je zdravotní službou, v jejímž rámci je na základě tísňové výzvy, není-li dále stanoveno jinak, poskytována zejména přednemocniční neodkladná péče osobám se závažným postižením zdraví nebo v přímém ohrožení života. Součástí zdravotnické záchranné služby jsou další činnosti stanovené tímto zákonem."
§ 3 tohoto zákona vymezuje pojmy:
"Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) závažným postižením zdraví náhle vzniklé onemocnění, úraz nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, které působí prohlubování chorobných změn, jež mohou vést bez neprodleného poskytnutí zdravotnické záchranné služby ke vzniku dlouhodobých nebo trvalých následků, případně až k náhlé smrti, nebo náhle vzniklá intenzivní bolest nebo náhle vzniklé změny chování a jednání postiženého ohrožující zdraví nebo život jeho samého nebo jiných osob,
b) přímým ohrožením života náhle vzniklé onemocnění, úraz nebo jiné zhoršení zdravotního stavu, které vede nebo bez neprodleného poskytnutí zdravotnické záchranné služby by mohlo vést k náhlému selhání některé ze základních životních funkcí lidského organismu."
a
"e) přednemocniční neodkladnou péčí neodkladná péče poskytovaná pacientovi na místě vzniku závažného postižení zdraví nebo přímého ohrožení života (dále jen „místo události“) a během jeho přepravy k cílovému poskytovateli akutní lůžkové péče."
Dalšími legislativní kotvami pro zdravotnickou záchrannou službu jsou:
• Nařízení vlády č. 148/2012 Sb. - o stanovení výše úhrady nákladů na připravenost poskytovatele zdravotnické záchranné služby na řešení mimořádných událostí a krizových situací ze státního rozpočtu. Toto Nařízení vlády provedením zákona č. 374/2011 Sb. upravuje výši roční úhrady nákladů na připravenost poskytovatele zdravotnické záchranné služby na řešení mimořádných událostí a krizových situací ze státního rozpočtu činí 10 Kč na osobu s trvalým nebo hlášeným pobytem na území příslušného kraje k 31. prosinci předchozího kalendářního roku.
• Zákon č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění
• Vyhláška č. 240/2012 Sb., ze dne 26. června 2012, kterou se provádí zákon o zdravotnické záchranné službě (č. 374/2011 Sb., o zdravotnické záchranné službě).
• Vyhláška č. 296/2012 Sb., ze dne 3. září 2012, o požadavcích na vybavení poskytovatele zdravotnické dopravní služby, poskytovatele zdravotnické záchranné služby a poskytovatele přepravy pacientů neodkladné péče dopravními prostředky a o požadavcích na tyto dopravní prostředky.
• Zákon č.239/2000 Sb. o Integrovaném záchranném systému

3 Historie ZZS v ČR
Zajímavé je, že Pražská záchranná služba je nejstarší ve střední Evropě. Byla založena již v roce 1857 (což je mimochodem celých šest let před založením mezinárodního červeného kříže), kdy - na popud tehdejšího ředitele c. k. Policie pražské barona Páumanna - byl ustaven Pražský dobrovolný sbor ochranný. Ze 36 dobrovolných členů sboru byli 3 zdravotníci. Historie pomoci u nás sahá ale i hlouběji, pokusy o organizovanou pomoc ohroženým existovala na území Prahy a dokonce se prováděla i preventivní opatření při „hromadných akcích“, jako třeba při korunovaci 1792, kdy byla zajištěna pohyblivá stanoviště lékařů a ranhojičů a dokonce i porodních bab.
Za výchozí bod k popisu historie organizace zdravotnické záchranné služby v českých zemích je v této práci považováno období po 2. světové válce - zde jsou jednotlivé organizace poskytující terénní zdravotnické služby koncepčně již blízko dnešnímu pojetí. Průkopnickou organizací v poválečném Československu byla tehdejší Záchranná služba Praha, od 19. prosince 1949 byla začleněna pod správu tehdejšího Ústředního národního výboru Prahy. Díky své koncepci fungovala jako samostatná, profesionálně zdatná a technicky relativně dobře vybavená organizace, díky čemuž se stala průkopníkem v poskytování (přednemocniční) neodkladné péče u nás. Oproti Praze byla v tomto období koncepce poskytování neodkladné péče ve zbytku země znatelně složitější - záchranná služba byla suplována dopravní zdravotní službou, případně návštěvní službou obvodních lékařů (pohotovost), její materiální a technické zázemí bylo většinou pro tyto účely nedostatečné a vozový park značně zastaralý. Dispečinky v té době prakticky neexistovaly, tísňové výzvy byly prostřednictvím státních telefonních linek vedeny na vrátnice a ústředny spádových nemocnic, kde byly vyhodnocovány a následně předávány dopravní nebo pohotovostní službě. Tato situace se s s rozvojem techniky, technologií a zejména bouřlivým rozvojem automobilismu v 70. letech minulého století stala neúnosnou, proto nastalo postupné zřizování tzv. záchranných stanic (ZS), zejména ve větších městech, kdy zřizovateli byly tzv. okresní a krajské ústavy národního zdraví (OÚNZ a KÚNZ), výjezdové skupiny organizačně spadaly pod anesteziologicko-resuscitační oddělení, příp. jednotky intenzivní péče příslušných nemocnic. Posádky byly ve složení lékař, sestra a řidič - toto složení je dnes známé jako "Rychlá lékařská pomoc". Toto řešení se brzy ukázalo jako efektivní, došlo k výraznému zlepšení a dostupnosti neodkladné péče pro pacienty v terénu. V této době byl tento obor "popelkou" mezi ostatními medicínskými obory, proto udržet standard, rozvoj a zejména kvalitu služeb bylo možné zejména díky vysokému nasazení a obětavosti tehdejších záchranářů, neboť ti pracovali s často zastaralým a nevyhovujícím vybavením, což je často nutilo k improvizaci a tyto profese nepatřily k právě atraktivním. Problémem tehdejších záchranných služeb nebyly jen problémy technické, ale z výše popsaných důvodů též personální. Do roku 1990 docházelo postupně, zejména díky devizové podpoře podniků, k modernizaci techniky a vozového parku nákupem vozidel a techniky západní provenience (např. fy. C. Miesen), která, byť byla často již použitá, přinesla značné inovace a možnosti oproti dosavadní technice ze zemí RVHP.
Rok 1987 byl rokem přelomovým v oblasti zřízení letecké záchranné služby, 1. dubna se na ruzyňský heliport postavil první speciální záchranný vrtulník, který sloužil primárně pro potřeby letecké záchranné služby. Letecká záchranná služba tímto dnem odstartovala svou pravidelnou činnost. Umožnily ji dohody mezi Federálním Ministerstvem vnitra, Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem dopravy a spojů, které stanovily její právní základ. V roce 1987 byl na pražské záchranné službě jako první v republice s úspěchem zaveden provoz tzv. rendez-vous (RV) setkávacího systému, s posádkou lékař a řidič, na vozech Tatra 613, dodnes známé jako "Tatry".
Po roce 1990 v souvislosti s obnovou tržního prostředí došlo rychle k dynamickému rozvoji v oblasti poskytování přednemocniční neodkladné péče - byla vybudována nová střediska záchranných služeb, nakoupena nová vyhovující technika, výjezdová stanoviště přešla pod samostatné primariáty mateřských nemocnic, popř. byla zřízena samostatným zřizovatelem (okresní úřady). V této souvislosti nabyla záchranná služba nové prestiže. Rovněž došlo k dobudování stanovišť letecké záchranné služby - kdy provozovateli byla Letecká služba Policie ČR, Armáda ČR, i privátní provozovatelé. V této době byl posádkám již k dispozici kvalitní materiál, pomůcky a technika renomovaných značek. Od roku 2003, v souvislosti se vznikem vyšších územně správních celků (Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního
zákona České národní rady č. 1/1993 Sb. Ústava České republiky) gesci za zdravotnictví přebraly nově vzniklé kraje, což s sebou neslo i zajištění přednemocniční neodkladné péče. Tímto krokem zanikly okresní úřady a jimi zřízené a spravované subjekty přešly pod správu krajů a tím ke zřízení krajských zdravotnických záchranných služeb. V rámci úspor na většině míst v republice došlo postupně k zásadní redukci činnosti lékařské služby první pomoci (tzv. LSPP) a snížení pohotovostních hodin příslušných praktických lékařů, což mělo za následek prudký nárůst počtu výjezdů zdravotnické záchranné služby. V souvislosti s plošnou transformací poskytovatelů ZZS přibylo míst, kde byl zaveden setkávací systém rendez-vous a tradiční rychlá lékařské pomoc (RLP) je postupně, ovšem ne všude, nahrazována rychlou zdravotnickou pomocí (RZP), ve složení posádky zdravotnický záchranář/ sestra se specializací - řidič záchranář. "

České vysoké učení technické v Praze, Fakulta biomedicínského inženýrství, Katedra zdravotnických oborů a ochrany obyvatelstva