1.	Vývoj lingvistiky ve světě

1.2	Komunikačně-pragmatický obrat

1.2.1

Pragmalingvistika a teorie řečové činnosti

1.2.2

Textová lingvistika

1.2.3

Sociolingvistika

1.2.4

Psycholingvistika

2.	Vývoj lingvistiky u nás

2.1	Ideologie v lingvistice

2.3.	Komunikačně-pragmatický obrat v české lingvistice

2.1	Práce českých lingvistů

2.2	Sborníky a slovníky

2.2.1

Onomastika

2.3.2

Neologismy

2.3.3

Frazeologie, Idiomatika

2.3.4

Lexikologie

3.

Závěr

“ 1.2 Komunikačně-pragmatický obrat

Období nám vymezené začíná důležitou událostí, která se nazývá komunikačně-pragmatický obrat. Souvisí s tím, že se lingvistika dosud zabývala systémovými jevy přirozeného jazyka (langue), avšak programově se nezabývala spontánními mluvenými projevy (parole). Komunikačně-pragmatický obrat vedl právě k odklonu od této čistě systémové lingvistiky a k rozšíření předmětné oblasti jazykovědy spjaté s komunikační orientací, což mělo vliv na vznik nových disciplín, jako jsou pragmalingvistika, textová lingvistika, teorie řečové činnosti, socilonigvistika, psycholingvistika aj. Vznik některých disciplín a jejich činnost v 70. a 80. letech popisujeme níže.

1.2.1 Pragmalingvistika a teorie řečové činnosti

Stále více lingvistů i psychologů začíná kritizovat Chomeského za to, že ve své generativní mluvnici pracuje s izolovanými větami a že při jejich analýze nebere v úvahu některé faktory, které jsou pro sdělovací funkci důležité. Začalo se upozorňovat na to, že výpověď je charakterizována i na základě různých mimojazykových údajů, jako jsou především situace, v níž se výpověď realizuje, předcházející slovní kontext, posluchačovy znalosti mluvčího a tématu rozhovoru, počet jednotlivých účastníků, způsob komunikace apod. Tyto mimojazykové údaje byly postupně označeny jako pragmatické faktory a začala se rozvíjet tzv. pragmalingvistika, která zdůrazňovala význam těchto faktorů a začala je systematicky studovat.
Teorie řečové činnosti (teorie mluvních aktů) a pragmalingvistika mají k sobě velmi blízko, neboť se zabývají komunikačním procesem v celé jeho šíři, i když někdy přeceňují vliv mimojazykových faktorů dorozumívacího procesu na úkor faktorů systémově jazykových.
Mluvní akt byl v dřívějších dobách chápán jako synonymum ke slovu mluva, parole a který byl považován za sekundární a byl částečně vyloučen z předmětné oblasti jazykovědy. V teorii mluvních aktů je termín „mluvní akt“ vzhledem k systémovému pojetí primární, je chápán v rámci jednání a zařazen tak do širších souvislostí činnosti. Základní otázka této teorie zní: Co děláme když mluvíme a jak tímto způsobem přimějeme někoho jiného k tomu, aby něco vykonal. Z toho plyne přesvědčení, že přirozený jazyk není jen nástrojem popisování, ale také nástrojem jednání, tj. nástroj, s jehož pomocí se různá jednání uskutečňují. Hlavní úlohu v teorii mluvních aktů pak přebírá intence, neboli záměr mluvčího.
Podkladem pro rozvoj teorie mluvních aktů byly přednášky J.L. Austina, jež později obsáhleji rozpracoval J. R. Searle.

1.2.2 Textová lingvistika

V 19. a 20. století je patrný postup od nižších jazykových jednotek k vyšším. V centru jednotek byly hláska, foném, morfém, výraz a na konec celá věta. V námi zkoumaném období, tedy na začátku 70. let, několik lingvistů předložilo názor, že základní jednotkou, s niž by se mělo pracovat, je text. Tak vznikla nová disciplína, textová lingvistika. V prvním období lingvisté aplikovaly na text teorie větné syntaxe. Zprvu byla pávě za to kritizována, údajně nepřináší nic nového.V dalších obdobích byla vypracováno velké množství nových pojmů, např. koheze, koreference, anafora, textový vzorec aj. Prokázalo se, že má nová disciplína své oprávnění. Důležitá myšlenka textové lingvistiky je, že jakákoli věta vytržená z kontextu nedává žádný smysl. Abychom ji mohli správně interpretovat, musíme znát její kontext.
Mezi zakladatele a propagátory textové lingvistiky patřily zejména Teun A. van Dijk, J. S. Petöfi a W. U. Dressler.

1.2.3 Sociolingvistika

Také sociolingvistika se rozviji v opozici k strukturalismu a generativní gramatice. Do středu zájmu v sociolingvistice se dostává vzájemná závislost jazykových a sociálních kultur, jsou zkoumány jazykové diference v závislosti na historických a sociálních podmínkách jazykové komunikace, předmětem sociolingvistiky se stává právě jazyková různost. Dochází ke změně v orientaci: od jazykového systému k reálné komunikaci, od struktury k funkci, od kódu ke kontextu.
K nejdůležitějším sociolingvistickým otázkám, které rozpracovávali hlavní představitelé sociolingvistiky Joshua A. Fishman a William Labov, patřiliy (a patří dodnes) rozvrstvení národního jazyka a vliv sociálních faktorů, bilingvismus a „smíšené jazyky, sociolingvistický pohled na jazykové změny."