"Zápasy s Bohem

Kniha Jonášova se už na první pohled liší od ostatních Dvanácti proroků, mezi něž patří. Zatímco jejich obsahem jsou z velké části prorocké výroky a kázání, podává tato kniha svou zvěst formou souvislého vypravování. Nejde ovšem o popis historické události. Je to spíše epos se záměrem tlumočit zvěst Božího slova dramatickým příběhem.
Kniha zpracovává velmi staré prorocké motivy. Hlavní postavou je prorok z 8. stol. př. Kr. Dnešní podoba textu však pochází až z 5. stol. př. Kr., z doby, kdy Ninive žilo už jen ve vzpomínkách lidu; bylo zničeno roku 612 př. Kr. Autor není znám. Spis ukazuje na poslání Božího lidu uprostřed světa.

Když si vybavím onen příběh Jonáše, neubráním se pocitu, že liturgická komise, která vybírá úryvky z Bible pro čtení na bohoslužbách v rámci liturgického roku, vybírá jen to, co jsem již slýchával X krát, ale určitá poselství té či oné biblické knihy se neobjeví ve čteních vůbec. Na mysli mám momentálně výše zmíněnou starozákonní knihu Jonáš. V obecném povědomí zůstalo z jejího poselství jen to, že velryby občas schlamstnou člověka, aby jej kdesi zase vyplivly. Věřícím to může připadat jako nedůstojné zploštění celého poselství, ale v liturgickém povědomí na tom tak skutečně někdy jsme. Všimněme si, že o nedělních čtení zůstal z Jonáše jen ten úryvek, jak Jonáš prochází městem Ninive a vyzývá k obrácení. Když to uslyší král, roztrhne si roucho, posype si hlavu popelem a celé město se obrátí a je zachráněno. Tento úryvek není ovšem stěžejním poselstvím, je v celém příběhu asi tak důležitý jako jeho přírodovědná a geografická poselství. Myslím to vážně.

Kniha Jonáš není jen o obrácení města Ninive, stejně jako není o velrybím polknutí. Především mám pocit, že tato kniha je o zápasu Jonáše s Bohem. Jonáš byl poslán do města Ninive hlásat obrácení, ale jeho celá osobnost se proti tomu poslání postavila. Udělal vše proto, aby Boží plány překazil: Utíká opačným směrem a vydá se lodí směrem do Taršíše (tzn. směrem do Španělska - druhý konec tehdy známého světa), aby utekl co nejdál. (Srovnejme si to někdy s námi. V Boha věříme – tak jako Jonáš - ovšem podvolujeme se vždy Boží vůli a vedení?) Když však přijde bouře, tak se chce raději nechat zabít - hodit přes palubu, jen aby nemusel vykonat to, co po něm Bůh chce. (Tady si myslel, že na Boha „vyzraje“. Volil totální únik z reality a definitivně odmítl na sebe převzít odpovědnost za jeho vlastní život, kterou mu Bůh ukládal. Ovšem i zde byl Bůh prozíravější). Bohu se z nějakého důvodu v Jonášovi zalíbilo. Pomocí velryby jej trochu přivede k rozumu a téměř doslova jej dokope do Ninive. Tam tedy Jonáš s nevolí hlásá výzvu k obrácení, na kterou město reaguje vstřícně. Z toho má liturgická komise neskrývanou radost a neprodleně zařadí tuto pasáž do nedělních čtení. Nicméně Jonáš z toho nemá radost ani trochu. Usadí se za městem do stínu jakési byliny (podle různých překladů břečťan, blahovičník - eukalyptus, či skočec) a nahněvaně pozoruje, co se bude za čtyřicet dní dít. Nicméně nyní přichází klíčová a vrcholná pasáž, kterou bych si, na rozdíl od liturgické komise, dovolil uvést celou a nezkrácenou:
Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít.
Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil."
Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?"
Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti."
Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?""