1.Pojem a povaha rozhodčího řízení
1.1.Teorie vysvětlující povahu rozhodčího řízení
1.1.1.Teorie smluvní
1.1.2.Teorie rozsudková-jurisdikční
1.1.3.Teorie smíšená
1.1.4.Teorie nezávislá
2.Klady a zápory rozhodčího řízení
2.1.Jednoinstančnost
2.2.Rychlost a neformálnost
2.3.Snadná vymahatelnost
2.4.Neveřejnost
2.5.Nižší náklady
2.6.Postavení rozhodců
2.7.Výběr rozhodců
3.Druhy rozhodčích řízení
3.1.Ad hoc
3.2.Institucionální řízení
3.3.Fakultativní řízení
3.4.Obligatorní řízení
4.Arbitralita

"4. Druhy rozhodčího řízení
Rozhodčí řízení se zpravidla dělí na rozhodčí řízení :
a) ad hoc,
O rozhodčí řízení ad hoc se jedná tehdy, jestliže se strany dohodnou na tom, že jejich spor bude projednáván jedním nebo několika rozhodci, které si strany samy vyberou nebo které jmenuje k tomu oprávněná osoba. Strany tak nejsou při výběru rozhodců vázány žádnou listinou či jiným seznamem rozhodců ani zvláštními procesními pravidly. Je ponecháno na vůli stran, koho si za rozhodce vyberou i jaká procesní pravidla pro rozhodčí řízení určí. Při výběru rozhodců i při výběru procesních pravidel jsou však strany vázány ustanoveními právních norem, upravujících rozhodčí řízení na území státu, kde se má rozhodčí řízení konat.
b) institucionální,
O rozhodčí řízení institucionální se jedná tehdy, jestliže se spor projednává před stálou rozhodčí institucí, které jsou nejčastěji nazývány rozhodčím soudem. Zřizování rozhodčích soudů podléhá právním předpisům toho státu, na jehož území mají své sídlo.
Podle některých právních předpisů lze zřídit stálý rozhodčí soud pouze na základě zákona. Každý stálý rozhodčí soud si vydává svá pravidla, podle kterých pak rozhodčí řízení před ním probíhá (nejčastěji označované jako "Reglement" - "Řád"). Součástí řádů jsou zpravidla i pravidla o nákladech rozhodčího řízení a o jejich placení stranami. Rozhodčí soudy zpravidla existují u obchodních či jiných komor či při burzách.
Každý stálý rozhodčí soud má svůj administrativní aparát, který zajišťuje po stránce organizační jeho činnost a je garantem bezproblémového servisu při projednání a rozhodnutí sporu.
Rozhodčí řízení institucionální má oproti rozhodčímu řízení ad hoc řadu výhod, pro které je i více využíváno jak v tuzemsku, tak i v zahraničí. Strany mají jednak usnadněný výběr rozhodců (mohou je vybírat z listiny rozhodců ), nemusí s rozhodcem složitě vyjednávat o jeho odměně (zaplatí poplatek za rozhodčí řízení a tím je to pro stranu vyřízeno), je určitý dohled nad činností rozhodců při jejich rozhodovací činnosti (u některých rozhodčích institucí jsou rozhodčí nálezy před jejich vydáním schvalovány předsednictvem rozhodčího soudu), v př ípadě smrti rozhodce rozhodčí smlouva nezaniká a spor může být rozhodnut jiným rozhodcem apod. Institucionální rozhodčí řízení je v praxi považováno za bezpečnější a efektivnější než řízení ad hoc.
c) fakultativní
O fakultativním rozhodčím řízení hovoříme tehdy, jestliže je k jeho uskutečnění nezbytná platná rozhodčí smlouva uzavřená mezi spornými stranami. O fakultativním rozhodčím řízení se hovoří též jako o dobrovolném rozhodčím řízení (dobrovolné arbitráži), neboť strany k němu přistupují na základě dobrovolně uzavřené rozhodčí smlouvy.
d) obligatorní
O rozhodčí řízení obligatorní jde tehdy, jestliže k jeho zahájení není potřebné žádnou rozhodčí smlouvu uzavírat, neboť na základě mezinárodní smlouvy nebo vnitrostátního právního předpisu stačí podat žalobu u příslušného rozhodce nebo rozhodčí instituce a žalovaný se musí rozhodčímu řízení podrobit. Takové obligatorní rozhodčí řízení existovalo dříve ve vztazích mezi hospodářskými organizacemi členských států bývalého RVHP. Žádný český právní předpis nestanoví obligatorní rozhodčí řízení (mám na mysli rozhodčí řízení, kterému je věnována tato publikace, ne však např .rozhodčí řízení podle Arbitrážního řádu ČSLH). Naopak obligatorní rozhodčí řízení jako jeden ze způsobů řešení sporů z investic mezi fyzickými a právnickými osobami a státy, na jejichž Území investují, upravují dvoustranné smlouvy o ochraně a podpoře investic. V praxi to znamenalo, že když se společnosti CME č i Nomura rozhodly žalovat Českou republiku a své nároky projednat v rozhodčím řízení, pak se tomuto rozhodčímu řízení musela Česká republika podrobit, ačkoli považovala uplatněné nároky za neodůvodněné. [1]"

Práce je ve formátu pdf. Jedná se o seminární práci z předmětu Obchodní právo na Vysoké škole finanční a správní. Obsahuje nejen seznam použité literatury, ale uvádí také internetové informační zdroje. Velmi kvalitně zpracováno.