1.

Motta

2.	Dva rozdílné světy

3.	Definice trestního práva

4.	Zlatý věk ritualizovaných poprav (od pol. 16. stol. – pol. 17. stol.)

4.1.	Inkviziční proces

4.2.	Doznání a prostředky donucení - tortura

4.3.

Rozsudek

4.4.	Ceremonie veřejné popravy

4.5.	Systém trestů

4.6.	Neprůhlednost trestní praxe

5.	Konec 17. století a oslabování represí

5.1.	První kritiky trestního práva

6.	Reforma trestněprávního systému 18. století

6.1.	Cesare Beccarii a jeho dílo "O zločinech a trestech“ (1764)

7.	Druhá pol. 18. století a poč. 19. stol. - období beccariánské revoluce

7.1.

Francie

7.2.	Habsburská monarchie

7.3.	První „moderní“ zákoníky

7.3.1.

Leopoldina (1786)

7.3.2.

Code Pénal (1791)

7.4.	Pojem zločin

7.5.	Nový způsob trestání

"OD „ DIVADLA HRŮZY “ KE „ SVĚTU JAKO KÁZNICI “ :
Proměny trestání a nápravy „zločinu“ v Evropě od pozdního středověku do
19. století

„Bůh si cení meče tolik, že jej nazývá svým vlastním řádem, a nechce, aby někdo mohl říci, že jej vynalezli a používají lid. Neboť ruka, která takový meč vede a jím trestá, již není rukou člověka, nýbrž rukou Boží, a nikoli člověk, ale Bůh věší, vplétá do kola, stíná, rdousí a zabíjí, to vše je jeho dílo a úpadek“ LUTHER, 1526

„Trest smrti není pro většinu přihlížejících ničím jiným než krvavým výstupem, lidskou obětí, divadlem pro zahaleče a dovede vzbudit nanejvýš soucit smíšený s nevolí. Poprava působí na diváka podstatně více těmiti dvěma emocemi, než aby ho odradila očistnou hrůzou, přestože zákon sleduje hrdelním trestem právě tento cíl“ BECCARIA, 1764

Úvod :
Dva rozdílné světy – společnost ovládaná církví, a společnost, která nahradila Boha, jako princip morálního soudu a stala se sama hodnotícím principem; společnost monarchistická „z vůle boží“ a společnost „občanská“; sakrální a společnost sekularizovaná. Odpoutání se od Boha, jako principu morálního soudu je součástí přeměny společnosti „tradiční“ ve společnost „racionální“. Součástí této transformace je i „trestněprávní“ revoluce. Dochází k proměně samotného chápání „zločinu“, s čímž souvisí dekriminializační proces a proměna celého soudního systému. Otázkou je, co vše stálo v pozadí těchto změn?

Lidské chování je determinováno podmínkami prostředí, v němž žije. „Trestní právo lze definovat jako korpus specifických pravidel, které se týkají lidského chování, korpus vytvořený politickou autoritou a posílený trestem, který je aplikován ve jménu státu na všech členech, jimž jsou tato pravidla určena.“ To je třeba si uvědomit, posuzujeme-li z dnešního pohledu právní systém a způsob trestání v jakékoli společnosti. Je třeba posuzovat nejen konkrétní trestní praktiky, nýbrž je vnímat na pozadí celku, společně s prostředím, ve kterém vznikají. Rovněž kriminalizace určitých forem lidského chování – zločin, je typickým „konstruktem“ kultury a společnosti, tedy spíše jejich mocenských sil a institucí. Chování považované za „delikventní“ pak představuje produkt myšlenek a představ, které danému jednání předepisuje publikum.
Ze současného pohledu se může např. společnost středověká jevit jako krutá ve svých trestních praktikách – nepochopitelná se svými tajnými procesy. Je však třeba se přesněji podívat, co stojí za tímto „barbarským“ vynucováním pravdy mučením a šokující brutalitou při vykonávání trestů na veřejnosti jako odstrašujícího divadla smrti?
Trestní právo a obecně kriminální justice tradiční společnosti byly hluboce zakořeněny do teokratického světa - bez ohledu na to, zda byly oficiální autority původu církevního či světského. Doba od pol. 16. stol. – pol. 17. stol. je nazývána „zlatým věkem ritualizovaných poprav“ , charakteristická zpřísněním trestního aparátu a posílením jeho represivního charakteru. Zločin je chápán nejen jako útok na jinou osobu, ale rovněž a především jako útok na panovníka - vládce, poněvadž zákon představuje vůli panovníka. Panovník je ten, kdo zákon vydává, nebo stvrzuje svojí pečetí. Panovník ve svých rukou soustřeďuje moc nad životem a smrtí, jež mu dává výhradní právo trestat. Trest je potom pomstou za opovrhování autoritou – tedy přímá odpověď na urážku. Veřejná poprava a mučení je ceremoniál, které tuto moc jasně demonstruje širokému publiku, a kde se na chvíli rekonstituuje poškozená suverenita vládce. Trest tu není od toho, aby znovunastolil rovnováhu, nýbrž aby demonstroval rozdíl mezi všemocným panovníkem a člověkem, který se odvážil překročit zákon."

Čerpáno z: D. Tinková - Zločin, hřích, šílenství. Proces dekrimilizace a proměna pojetí zločinu v čase odkouzlování světa; M. Foucalt - Dohlížet a trestat; R. van Dulmen - Divadlo hrůzy (soudní praxe a trestní rituály v raném novověku); J. Francek - Zločin a trest v českých dějinách.
Tato literatura je uvedena pouze v poznámkách, v samotné práci chybí. Jde o souvislý, trochu špatně přehledný text.