1.

Mykény

2.

Dódóna

3.

Pergamon

4.	Vysvětlivky

"Dódóna (str. 204-205)
Épeiros je velice rozmanitý, neustále se měnící kraj sahající od vrcholků pohoří Pindos přes lehce zvlněnou, kopcovitou oblast svažující se dolů k pobřeží Iónského moře a ke sluncem zalitému zálivu Amvrakikos. Místem, kde je třeba začít cestu po Épeiru, je rozhodně pahorek v Dódóně, na kterém stojí impozantní trosky Diovy věštírny. Svatyně stará tisíce let, byla na vrcholu slávy ve 4. a 3. století BC. a po dlouhou dobu plnila roli nejvýznamnějšího náboženského střediska této okrajové oblasti Řecka. Věštby a vůle bohů se k lidem dostávaly prostřednictvím věkovitých posvátných dubů, které rostly v posvátném okrsku a jejichž šumění tlumočili chrámoví kněží, mystikové pocházející z několika starodávných, vyvolených rodů. Tito kněží také dohlíželi na vykonávaní letitých, z generace na generaci se předávajících pravidel, jako bylo například spaní na holé zemi a neumývání nohou (jakkoli nehygienické se nám to dnes může zdát). Umění věštecké se realizovalo také tak, že kněží “překládali” odpovědi na dotazy smrtelníků z vrkání a dráhy letu posvátných holubic, z bublání pramene, z kostek nebo z tónů sady bronzových gongů. Mezi 7. stol. BC. a dobou římskou byl chrám několikrát zničen a opět vystavěn do stejné podoby, velikosti i stylu. Zdivo tvořily veliké kamenné bloky, poskládané do pravidelných řad – ještě dnes můžeme obdivovat verzi z roku 219 BC. Do posvátného okrsku, temenos, se vchází iónskými hexastylovými propylajemi, naproti nimž se nachází malý chrám (oikos) – místnost na podiové podstavě lemovaná iónským sloupořadím. Většina návštěvníků se však do Dódóny vydává především kvůli jejímu nádhernému divadlu. Jeho dnešní podobu vytvořil na začátku 3. stol. BC. proslulý král Pyrrhos a na konci téhož století ho ještě více zvelebil Filippos V. Obrovské polokruhovité hlediště (cavea), vytesané do kamenného svahu přímo pod městským opevněním, má ještě větší rozměry než divadlo v Epidauru, a je tedy jedním z největších v Řecku. Horizontálně ho tvoří tři oddělení, vertikálně je rozděleno deseti schodišti a vejde se do něj 18 000 diváků. Opěrné zdi, také vyrobené z místního vápence, ční i dnes do výšky 20 metrů - při jejich stavbě se používalo techniky isodomického zdiva. Za několika pozůstatky kamenného proscénia se nacházejí trosky stadiónu, kdysi částečně připojeného k západní části divadla a obklopeného dvaceti řadami sedadel pro diváky. Tato stavba je jen dalším důkazem náboženského a politického významu, jaký sportovnímu klání přisuzoval starověký svět. Na druhé straně divadelního areálu leží roztroušené trosky búleutéria, jakési “radnice” obyvatel Épeiru, složeného z rozlehlé síně s iónským hypostylovým sloupovím a s dórským sloupořadím v čelní části."