1.	Úvod (Bikameralismus)

§ 1 Modely bikameralismu
§ 2 Vyvážený bikameralismus (Francie)
§ 3 Rovný bikameralismus (Itálie)

2.	Senát Parlamentu České republiky

3.

Závěr

4.	Literatura

"§ 2 Vyvážený bikameralismus (Francie)
Francouzský Senát se dá uvést jako příklad regionálních druhých komor. Patří současně mezi zástupce toho, čemu říkáme "vyvážený bikameralismus", t.j. zásadní rovnomocnosti obou komor, z nichž jedna má za splnění určitých podmínek "právo posledního slova". Čl. 24 francouzské ústavy o Senátu stanoví: "Zajišťuje reprezentaci územních celků republiky. Francouzi usazení mimo republiku jsou zastoupeni v Senátu." "Jeho ustanovením dochází ke splynutí zákonodárné a místní moci."
Předseda Senátu Francouzské republiky pan Christian Poncelet na 5. zasedání Asociace evropských senátů konstatoval, že bikameralismus „po francouzsku“ je v podstatě „dvourychlostní“.
Za prvé, každá vládní předloha zákona je předložena buď Národnímu shromáždění, nebo Senátu. Mezi komorami pak putuje, jde tady o interakci mezi oběma komorami. Ustanovení, která jsou během procesu opakovaného projednávání přijata oběma komorami, jsou stažena z jednání. Na pořadu zůstanou pouze ty body, na nichž se komory nedohodly. K jejich prozkoumání se svolává smíšená paritní komise. A jen když tato komise nedojde ke smírnému řešení, může mít Národní shromáždění poslední slovo. Dostane-li se mu od vlády možnosti Senát přehlasovat, musí se Národní shromáždění vrátit k poslednímu návrhu zákona, který odhlasovalo, s případnými pozměňovacími návrhy Senátu. Zákonodárný proces je tedy koncipován tak, aby podporoval převzetí pozměňujících návrhů Senátu Národním shromážděním. Senát si proto uchovává zákonodárný vliv, i když má každá komora jinak politicky orientovanou většinu. V tomto případě Národní shromáždění přebírá asi polovinu pozměňovacích návrhů Senátu.
Kromě zákonodárné činnosti se Senát podílí též na kontrole vlády. Za významné a zájem veřejnosti vzbuzující oprávnění je považováno právo zřizovat vyšetřovací komise. Nedůvěra vládě může být vyslovena sice jen Národním shromážděním, premiér však může požádat Senát o schválení prohlášení k celkové politice vlády (čl. 49 ústavy). Případné zamítnutí prohlášení by jistě mělo politické důsledky, proto premiér svou žádost podá jen tehdy, je-li si jist úspěchem.
Senát ve Francii má tedy nepochybně silnější pozici než Senát v ČR. Tato pozice mu umožňuje důsledně plnit roli pojistky proti ukvapenosti první komory a chránit zájmy regionů. Na druhé straně může brzdit změny legislativy, což může vést až k přílišnému zakonzervování."