1.

Úvod

2.	Domácí vzdělávání

2.1	Charakteristika domácího vzdělávání

2.1.1

Motivace rodičů pro domácí vzdělávání

2.1.2

2Metody učení v domácím vzdělávání

2.1.2.1

Spolupráce rodiny a školy při domácí vzdělávání

2.1.2.2

Konzultace

2.1.2.3

Zapůjčení učebnic

2.1.2.4

Školní akce

2.1.2.5

Semináře

2.2	Motivace a vybavenost dětí v domácím vzdělávání k učení

2.	Vzdělávání dětí na základní škole

2.1	Charakteristika vzdělávání na ZŠ

2.1.1

Vzdělávací programy

2.1.2

Učitelé

2.1.3

Změny ve vzdělávání na základních školách od roku 1990

2.2	Motivace a vybavenost dětí na základní škole k učení

2.2.1

Důvody špatné motivace

2.2.2

Úkoly učitele v podpoře žáků k učení

2.2.3

Škola jako faktor celoživotního vzdělávání

3.	Důležitost vhodné motivace k celoživotnímu učení u obou skupin dětí

3.1	Motivace k sebevzdělávání

3.2	Známkování a jiné formy hodnocení práce

4.

Závěr

5.

Zdroje

“ 1. Domácí vzdělávání
1.1. Charakteristika domácího vzdělávání

Pod pojmem „domácí vzdělávání“ rozumíme v prvé řadě výuku dětí školního věku, která probíhá v domácím prostředí. Charakteristická pro domácí vzdělávání je i osoba vyučujícího. Bývá jim jeden z rodičů (převážně matka), případně oba. V některých rodinách se však na vyučování podílejí i starší sourozenci, popřípadě další příbuzní a známí. Někteří rodiče také svěřují vyučování speciálních předmětů, jako je hudební čí výtvarná výchova, odborníkům. I když vyučující osoby, formy výuky i motivace rodičů mohou být různé, jedna věc je vždy společná – rodiče plně přijímají vzdělání svého dítěte za svou osobní zodpovědnost.

Motivace rodičů pro domácí vzdělávání

Většina rodičů, kteří se rozhodují pro domácí vzdělávání, považuje rozhodnutí neposlat dítě do školy nebo ho ze školy vzít za velmi závažné. Podle Thomase (1999) je také radikální v tom smyslu, že vyzývá skoro dvě stě let shromažďovanou profesionální učitelskou zkušenost. Rodiče tedy pravděpodobně mají pro své rozhodnutí dobré důvody.
Podle Nitschové (2000) bývá jedním z nejčastějších důvodů náboženské či ideologické přesvědčení rodičů. Tito rodiče obvykle mají specifické hodnoty a postoje, které se liší od převládajícího společenského trendu. Jejich hlavním motivem pro domácí vzdělávání je snaha předat dítěti tyto hodnoty tím, že budou mít kontrolu nad obsahem vzdělávání a budou dítě chránit před vlivem jiných systémů hodnot.
Velmi významným motivem pro rodiče je také posílení rodinné soudržnosti a zkvalitnění rodinného života. Rodina může trávit nejkvalitnější část dne pohromadě a její členové tak mají dostatek příležitostí se vzájemně poznávat. Děti také nejsou vystaveny takové míře stresu a napětí, které jsou se školou často spojené. Navíc domácí vzdělávání zabere ve většině případů méně času, protože individuální výuka je mnohem rychlejší než výuka hromadná, při které se musí čekat až látku pochopí všechny či alespoň většina dětí. Ani domácí úkoly nejsou při této formě výuky nezbytné. A dětem tak zbude více času na hraní a osobní zájmy. Velká část rodičů také zpochybňuje způsob, jakým se ve školách učí. Jsou přesvědčeni, že dokáží pro své děti vytvořit lepší vzdělávací a výchovné prostředí. Zdůrazňují individualitu svých dětí, kterou škola nedokáže dostatečně respektovat. Tito rodiče také často chápou domácí vzdělávání jako přirozené pokračování procesu učení, který probíhá nepřetržitě od narození dítěte, tedy jako součást celoživotního učení.

Metody učení v domácím vzdělávání

Naprostá většina autorů se shoduje v tom, že rodiče mající děti v domácím vzdělávání nemají jednotný způsob výuky dětí. Přesně naopak, rodiče mají naprostou svobodu zvolit si takový styl výuky, který bude jim i dítěti nejvíce vyhovovat. Doporučuje se však, aby si rodiče, kteří začínají s domácím vzděláváním, vypracovali určitý plán, který se pokusí alespoň přibližně dodržovat. Nemusí se nutně podobat školním osnovám, ale je vhodné, aby obsahoval jejich nejdůležitější součásti. Také se velmi doporučuje stanovit si určitou část dne, ve které se budou rodiče výuce věnovat.
Rodiče mají také volnost při výběru učebnic a dalších zdrojů, ze kterých budou při výuce čerpat.

Spolupráce rodiny a školy při domácí vzdělávání

Možná se při domácím vzdělávání může zdát nesmyslné tuto spolupráci řešit. Není tomu však zcela tak. České zákony sice tuto alternativní formu vzdělávání umožňují, avšak za určitých podmínek. A rodiče, aby tyto podmínky splnili, jsou do jisté míry nuceni se školou spolupracovat. Tato spolupráce se mnohým z nich zdá zbytečná, často však může být pro ně prospěšná. Spolupráce začíná už v okamžiku, kdy se rodiče rozhodnou s domácím vzděláváním začít. „O povolení rozhoduje ředitel školy na základě žádosti. Pokud je dítě přijato do školy a je mu povoleno individuální vzdělávání, závisí další průběh na dohodě s vedením školy, případně s určeným konzultantem.
Obecně platí, že dítě je normálním žákem školy, má tedy právo na poskytnutí pomůcek jako běžný žák. „Odpovědnost za průběh vzdělávání oficiálně nese ředitel školy, která se rozhodla domácí vzdělávání zaštiťovat. Z počátku u nás existovala pouze jedna taková škola - Bratrská škola v Praze, jejímž zřizovatelem je Synodní rada Českobratrské církve evangelické. V zápětí po tom, co bylo domácí vzdělávání povoleno formou experimentu, se k němu přihlásila další škola - Církevní základní a mateřská škola J.A.Komenského v Liberci.“(Nitschová, 2000, s.88) V současné době může přijmout dítě do domácího vzdělávání kterákoli základní škola v České republice.

Rodiče tedy, přestože vzdělávají své dítě doma, nejsou v tom ponecháni zcela sami a mohou využít pomoci, která je jim ze strany školy nabízena:

Konzultace:
Tato forma pomoci je pro rodiče výhodná zejména tehdy, když při realizaci domácího vzdělávání narazí na nečekané obtíže. Do nesnází se při výuce často dostávají i zkušení pedagogové, není to tedy nic zvláštního u rodičů, kteří pedagogické vzdělání a v začátcích často ani žádné zkušenosti s výukou nemají. V této situaci není nic ponižujícího, obrátit se na zkušenější a požádat je o radu. Tento krok však může být pro rodiče velice obtížný. Mají totiž pocit, že by tím dali najevo, že si vymohli něco, co pak nezvládli."