1.	Francouzský volební, politický a stranický systém

2.	Jakub Šedo a jeho klasifikace volebních systémů

2.1.	Většinové volební systémy

2.2.	Semiproporční volební systémy

2.3.	Poměrné volební systémy

2.4.	Smíšené volební systémy

2.4.1.

Závislé kombinace

2.4.2.

Nezávislé kombinace

3.	Sartoriho klasifikace stranických soustav

3.1.	Formát převládající (predominantní) strany

3.2.	Dvoustranický formát

3.3.	Omezený pluralismus

3.4.	Extrémní pluralismus

3.5.	Atomizovaný pluralismus

4.	Vztah mezi volebními a stranickými systémy – Duvergerův koncept

5.	Hledání „optimální“ formy politického režimu

6.	Čtvrtá republika (1946 - 1958)

7.	Pátá republika (1958 - současnost)

8.	Přílohy (tabulky)

8.1.	Parlamentní volby ve Francii 1945 - 2002

8.2.	Prezidenti Francie z let 1958 - 2007

"Pátá republika (1958-současnost)
De Gaulle podmínil svůj návrat do čela vlády novou ústavou, která předložena v září roku 1958 voličům a transformovala Francii v semiprezidentský režim s velice silnou pozicí prezidenta voleného na 7leté funkční období. Disponuje značnými kompetencemi jako např. právem rozpustit parlament. Podle znění ústavy byl volen kolegiem zákonodárců a reprezentantů místních vlád, kteří podle všech očekávání svěřili mandát de Gaulleovi. Významná změna se udála v oblasti volebního zákonodárství. Došlo k zavedení dvojkolového většinového systému spojujícího absolutní většinu s relativní pro volby do dolní komory parlamentu - Národního shromáždění (dále NS) s funkčním období 5 let. Volby probíhají v jednomandátových volebních obvodech (do roku 1967 se jednalo o 482 obvodů). V prvním kole zvolen kandidát, jenž obdrží absolutní (nadpoloviční) většinu všech hlasů při minimálně 25% účasti elektorátu.. Pokud se to nikomu nepodaří, tak se o týden později koná druhé kolo za účasti těch kandidátů, kteří v prvním kole získají určitý počet hlasů registrovaných voličů v příslušném volebním obvodu (do roku 1967 šlo o 5% podíl obdržených hlasů na celkovém počtu hlasů odevzdaných na úrovni volebního obvodu). Ve druhém kole již k zisku mandátu postačí relativní většina. Pokud docílí příslušného počtu hlasů méně než dva kandidáti, tak do druhého kola proniknou dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. Cíl elit (gaullisté, socialisté, křesťanští demokraté), které změnu prosadily, tkvěl v zabránění fragmentace politického spektra a oslabení pozice PCF. Obecně dvojkolové hlasování chápáno jako systém, jenž nutí elektorát ke strategické volbě, politické aktéry k racionálnímu chování, vyjednávání a postihuje extrémní formace. První kolo chápáno jako selekce a až druhé jako elekce.[9] Ve Francii účinky dvojkolového hlasování splňují teoretické premisy. Na jedné straně tento systém plodí, v souladu s Duvergerovými tezemi, multipartismus spojený s prvním kolem, ve kterém menší subjekty svou participací nic neriskují a na straně druhé vede k budování aliancí. Multipartismus podpořen souběžným užíváním proporčních technik na jiných vládních úrovních (komunální volby, volby do Evropského parlamentu) a rovněž rozhodnutím z 90. let 20. stol, které stranám, jež nasadí více než 50 kandidátů, garantuje příspěvek ze státního rozpočtu [10]. Aliance povětšinou sestavovány již před volebním klání, kdy dochází k dohodám o vzájemném odstupování kandidátů mezi prvním a druhým kolem (níže umístěný kandidát spřízněných formací v daném obvodu odstoupí a doporučí „svým“ voličům, aby volili kandidáta z blízké strany) mezi ideově blízkými formacemi. Trpí tím menší izolované strany, které nejsou schopny nalézt spojence, dochází u nich ke značné podpreprezentaci a mnohdy ke změně strategie a vstupu do některé z koalic. Nyní přistoupím k deskripci vývoje francouzské stranické soustavy, na níž lze prakticky demonstrovat výše nastíněné efekty dvojkolového hlasování."

Práce má z velké části charakter souvislého textu. Obsahuje tabulky s výsledky prezidentských a parlamentních voleb, abstract a keywords v angličtině.