1.	Teplotní stupnice

1.1.	První všeobecná teplotní stupnice

1.2.	Teplotní stupnice

1.3.	Celsiova teplotní stupnice

1.4.	Kelvinova ( termodynamická ) teplotní stupnice

1.5.	Fahrenheitova teplotní stupnice

1.6.	Réaumurova teplotní stupnice

1.7.	Historie a vznik mezinárodní teplotní stupnice

1.7.1.

Devadesát let snahy vytvořit praktickou teplotní stupnici

1.7.2.

Mezinárodní teplotní stupnice 1927 (ITS – 27)

1.7.3.

Mezinárodní teplotní stupnice 1948 (ITS – 48)

1.7.4.

Mezinárodní praktická teplotní stupnice 1948, doplněné vydání 1960

1.7.5.

Mezinárodní praktická teplotní stupnice 1968 (IPTS – 68)

1.7.6.

IPTS – 68 , doplněné vydání 1975

1.7.7.

Mezinárodní teplotní stupnice 1990 (ITS – 90)

1.7.8.

Převod teploty na jinou stupnici

2.

Teplota

2.1.

Teplota

2.2.	Teplota a její měření

2.3.	Teplotní rozdíl

2.4.	Teplotní roztažnost

3.

Teploměr

3.1.

Historie

3.2.	Dělení teploměrů

3.2.1.

Jak se dělí

3.2.2.

Rozdělení principů

3.3.	Kalibrace teploměrů

4.	Zajímavosti

"1. Teplotní stupnice
1.1. První všeobecné teplotní stupnice
Stanovení všeobecné teplotní stupnice se jako první zasloužil D. G. Fahrenheit. Vyráběl teploměry, které od roku 1714 plnil lihem. Teplotní stupnici založil na třech teplotách. Za základní bod použil teplotu chladicí směsi ledu a salmiaku. Domníval se, že to je nejnižší možná teplota a označil ji nulou. Jako druhou zvolil teplotu tání ledu a označil ji číslem čtyři. Třetím bodem byla teplota zdravého lidského těla, označená číslem dvanáct. Od roku 1720 plnil teploměry rtutí. Poněvadž dosavadní díly se mu zdály velké, rozdělil každý na osm částí, které nazval stupně, takže teplota tání ledu má na jeho stupnici hodnotu 32 stupňů (značka °F), teplota zdravého lidského těla je 96 °F a teplota varu vody je 212 °F. Teploměry vyráběné Fahrenheitem se rychle rozšířily a stupnice označená jeho jménem se dodnes používá v Anglii a v USA.
V Evropě se delší dobu používala teplotní stupnice, kterou asi v roce 1740 navrhl pařížský zoolog René de Réaumur. Teplotu tání ledu na ní označil číslem 0 a teplotu varu lihu číslem 80. Později, u rtuťových teploměrů, odpovídalo číslo 80 teplotě varu vody (s připojenou značkou °R).
Švédský matematik a geodet Anders Celsius (1701–1744) zavedl v roce 1742 do měření teplot desítkovou soustavu. Teplotu tání ledu označil číslem 100, teplotu varu vody 0. Po něm profesor Martin Strömer (1707–1770) navrhl v roce 1750 Švédské akademii, aby úsek mezi teplotou tání ledu a teplotou varu vody byl ponechán rozdělený na sto stupňů, ale označení teploty tání ledu se změnilo na 0 a teplotě varu vody byla přiřazena číselná hodnota 100. Tato stupnice se dodnes nazývá Celsiova: udává se v ní teplota t nazvaná Celsiova teplota a pro jednotku Celsiův stupeň se používá značka °C.
Dokud měly skleněné teploměry různé náplně (rtuť, líh, toluen apod.), jejich údaje se mimo kalibrační body více či méně lišily, zatímco se postupně zjistilo, že roztažnost (rozpínavost) různých plynů je téměř stejná.
Pokrok termodynamiky vedl k termodynamické teplotní stupnici (značka °K), kterou v roce 1852 popsal lord Kelvin: teplotu je možné definovat nezávisle na jakékoliv látce podle II. věty termodynamické, jednající o přeměně tepla v práci. Poměr teplot dvou těles lze považovat za poměr dvou tepelných množství – tepla odebraného a tepla odevzdaného ve vratném Carnotově cyklu, pracujícím mezi dvěma teplotami, takže měření teploty se převádí na měření množství tepla. Je nutné zvolit jeden pevný bod a stanovit jeho teplotu."

Práce obsahuje obrázky, rovnice a tabulky. Částečně čerpá z: http://www.quido.cz/fyzika/63fyzika.htm.