1.	Komunistická strana Francie (Parti communiste francois - PCF)

2.	Komunistická strana Řecka (Kommunistiko Komma Elladas - KKE)

3.	Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM)

4.	Srovnání PCF, KKE a KSČM

4.1.	Historický vývoj

4.2.	Postavení ve stranicko-politickém systému

4.3.	Ideově programový profil

5.	Přílohy (tabulky)

5.1.	Volební výsledky ve Francii od roku 1945 do 2002

5.2.	Volební výsledky v Řecku od roku 1946 do 2004

5.3.	Volební výsledky v České republice od roku 1990 do 2006

"2. Komunistická strana Francie (Parti communiste francois)

Francouzská komunistická strana (dále PCF) vznikla roku 1920 a to odštěpením od socialistické Francouzské sekce dělnické internacionály. U jejího zrodu stálo ortodoxní levicové křídlo, jež usilovalo o vstup do III. Internacionály. Již od svých prvopočátků se hlásila k marxismu-leninismu. Proklamovala třídní boj ve formě násilné revoluce, jenž povede k vítězství pracující třídy, konci kapitalismu a nastolení beztřídní socialistické společnosti v čele s revoluční avantgardou – PCF. Odmítla zastupitelskou a liberální demokracii, tržní hospodářství a organizačně spočívala na principu demokratického centralismu. Průvodními znaky tohoto leninského konstruktu se stal zákaz jakékoliv opozice uvnitř strany a monopol moci v centru této formace. Silně ortodoxní povaha PCF ji udržovala po dlouhou dobu v politické izolaci a také volební zisky se pohybovaly okolo deseti procent. Největší důvěry se těšila mezi příslušníky pracovní třídy a v průmyslových oblastech severu, východu země a předměstí Paříže.
S ohledem na vzrůstající nebezpečí fašismu změnila PCF ve 30. letech taktiku a začala spolupracovat s ostatními levicovými subjekty, což vedlo k vytvoření vlády Lidové fronty, která představovala široký blok levicových stran. Odmítla ovšem participovat ve vládě a poskytla jí „pouze“ externí podporu. Před 2.světovou válkou byla zakázána a v průběhu této „vražedné mašinérie“ sehrávali její členové důležitou roli v odboji. Tato skutečnost jí vynesla značnou oblíbenost a po prvních poválečných parlamentních volbách v roce 1945 také pozici nejsilnějšího stranického subjektu zastoupeného ve vládě s Francouzskou sekcí dělnické internacionály a nově vzniklým křesťanskodemokratickým Lidově republikánským hnutím. Již po dvou letech však došlo v souvislosti s vypuknutím studené války k vyloučení strany z vládní koalice a k její ostrakizaci. Navzdory nejvyššímu volebnímu zisku v letech 1951 a 1956 zůstávala v opozici kvůli absenci koaličního potenciálu. Její obliba byla způsobena jednak všeobecnou popularitou levice a rovněž spoluprací s odborovou Generální konfederací práce. Strana nadále zůstávala úzce spojená s moskevskou centrálou a marxisticko-leninskými principy.
Roku 1958 vzniká ve Francii nový semiprezidentský politický systém (tzv. pátá republika) a dochází k reformě volebního systému (přechod z poměrného na dvoukolový většinový systém spojující absolutní většinu s relativní) navzdory nesouhlasu PCF. Nejsilnějším stranicko-politickým subjektem se stává gaullistická pravice zastoupená Svazem pro novou republiku. Dominance pravostředových vlád podnítila opětovné sbližování levice, jenž demonstrovali socialisté a radikálové, kteří se před parlamentními volbami roku 1967 seskupili ve Federaci demokratické a socialistické levice, která spolupracovala rovněž s PCF formou vzájemného odstupování kandidátů mezi prvním a druhým kolem. Došlo rovněž ke změně ve vedení strany, kdy stalinistu Thoreze nahradil reformněji smýšlející Waldeck Rochet, jenž se ovšem v úřadu příliš dlouho neudržel a přepustil funkci Georgi Marchaisemu."

Obsahuje tabulky. Je tvořena převážně souvislým textem. Jedná se o seminární práci na Fakultě sociálních studií na MU v Brně.