1.	Vnitropolitická situace v Německu v závěru války

2.	Listopadová revoluce 1918

3.	Uzavření příměří

4.	Přeskupení politických stran 1918/1919

5.	Lednový puč 1919 a volby do Národního shromáždění

6.	Pařížská mírová konference

7.	Výmarská ústava

8.	Kappův puč a volby 1920

9.	Válečné reparace a londýnské ultimátum 1921

10.	Rozdělení Horního Slezska

11.	Janov a Rapallo

12.	Konec politiky plnění

13.	Problém reparací a okupace Porúří 1923

14.	Stresemannovy kabinety: ukončení pasivní rezistence, stabilizace měny a zachování integrity státu

15.	Vnitropolitická stabilizace a volby 1924

16.	Dawesův plán

17.	Cesta k Locarnu

18.

Locarno

19.	Hospodářská stabilizace a prezidentské volby 1925

20.	Vstup Německa do Společnosti národů. Německo-sovětská berlínská smlouva. Volby 1928

21.	Konec Stresemannovy éry – obtíže velké koalice a její rozpad

22.	Světová hospodářská krize a vlády Brüningových prezidiálních kabinetů

23.	Konec Brüningovy vlády

24.	Prezidentské volby 1932 a Brüningův pád

25.	Papenův prezidiální kabinet

26.	Dvojí volby do říšského sněmu 1932

27.	Poslední dny republiky

“ Vnitropolitická situace v Německu v závěru války

Již roku 1914 hlasovala část poslanců v říšském sněmu proti poskytnutí válečných půjček. Karl Liebknecht již v prosinci 1914, později i pozdější předseda USPD Hugo Haas a dalších 19 poslanců, jejichž radikální část později vytvořila skupinu „Spartakus“. V dubnu 1917 se pak odštěpila radikální část odpůrců války od sociální demokracie (SPD) i organizačně a vytvořila levicovější Nezávislou sociálně demokratickou stranu (USPD). Z většinové SPD se tak stala Většinová sociálně demokratická strana Německa (MSPD) Téhož roku byla v Königsbergu založena nacionalistická Německá vlastenecká strana propagující další vedení války. Jejím předsedou se stal Wolfgang Kapp, mezi významné členy patřil i velkoadmirál Alfred von Tirpitz. 8. ledna 1918 vydal prezident Wilson svých „čtrnáct bodů“, jež byly určitými směrnicemi pro vyjednávání o míru. V Německu měl největší ohlas bod o právu sebeurčení národů, který by se dal uplatnit i proti vítězné Dohodě. Největší nevoli však vzbudily požadavky na navrácení Alsaska-Lotrinska Francii a vytvoření nezávislého polského státu s přístupem k moři. Vzhledem k porážkám na západní frontě změnilo III. OHL (Nejvyšší velení pozemní armády) svou předchozí taktiku a podpořilo požadavek parlamentarizace (odpovědnost za porážku měly převzít právě strany mírové rezoluce). 29. září Ludendorff a Hindenburg přesvědčili císaře Viléma II., že Německo válku prohrálo a musí tedy požádat prezidenta Wilsona o příměří. Ludendorf proto navrhl vytvoření nové vlády „na širším základě“. Dohoda stran parlamentní většiny se týkala reforem volebního práva, tj. zavedení všeobecného volebního práva ve všech zemích, včetně Pruska a souhlasu s vyklizením oblastí obsazených německou armádou okamžitě po uzavření míru. Strana Centrum (Z) byla však proti republice a požadovala zachování monarchie. Proti zachování monarchie se nestavěl ani předseda sociálních demokratů Friedrich Ebert, požadoval ale jmenování nového kancléře. Tento tlak nakonec přiměl Viléma II. 3. října 1918 ke jmenování nového kancléře prince Maxe Bádenského. K zavedení parlamentního systému v monarchii došlo 28. října vydáním zákona o změně říšské ústavy, která výrazně oslabovala císařskou moc (císař mohl vyhlásit válku nebo uzavřít mír jen se souhlasem říšského sněmu, ministři byli zodpovědni přímo parlamentu atd.). Den poté se pak uchýlil císař do Spa, kde sídlil německý generální štáb.

Listopadová revoluce 1918

Proti novým opatřením se postavilo nejdříve velení loďstva, aby údajně zachránilo čest německého námořnictva. Velení proto vydalo z vlastní vůle rozkaz lodím ve Wilhelmshavenu (dnes Bremerhaven) vyplout na moře, což ale námořníci odmítli. Kvůli tomu ale následovali ze strany velení tvrdé tresty a 1. listopadu vypukla vzpoura v Kielu, ke které se o dva dny později přidali i dělníci z dolů a vzpoura postupně zasáhla i další přístavy (Brémy, Hamburg, Lübeck). Od 7. listopadu se dalo mluvit o revoluci, která se postupně rozšířila do celého Německa – v Bavorsku byli svrženi Wittelsbachové, v čele vzbouřenců byl Kurt Eisner (USPD). Mnichovská rada dělníků vojáků převzala moc v celém Bavorsku a prohlásila ho za „svobodný stát“ (Freistaat). Tlak na odstoupení na císaře sílil v Berlíně, později se k tomuto tlaku přidal i Ebert, který pochopil, že nebude stačit jen pouhá výměna na trůně, jinak by hrozila sociální revoluce. Teprve 8. listopadu se k požadavkům sociální demokracie připojily i ostatní strany „většiny“ a souhlasily i s dalšími reformami (ženské volební právo). Situace se vyhrotila 9. listopadu, kdy povstal Berlín a dělníci vyšli do ulic. Max Bádenský mezitím obdržel zprávu o přípravách Vilémovi abdikace, kterou nechal s předstihem uveřejnit v tisku. Předal také úřad kancléře Ebertovi. Císař se vzdal oficiálně trůnu až 28. listopadu, korunní princ Vilém pak 1. prosince. O formě státu (monarchie, republika) nebylo zcela jasno, proto Eberta rozhněval jeho stranický kolega, který z balkonu říšského sněmu proklamoval 9. listopadu „německou republiku“. Krátce nato vyhlásil Liebknecht „svobodnou socialistickou republiku Německo“. 10. listopadu pak došlo s vedením USPD k dohodě o vytvoření prozatímní vlády, tzv. rady lidových pověřenců (RLP). Téhož dne byla vláda představena shromáždění berlínských dělníků a vojáků v cirkuse Busch, kde byla uznána jako legitimní vláda republiky. Mezi významné členy vlády patřili např. Ebert, Schiedmann, Haas, Barth. Revoluci se nedalo v podstatě zabránit, a to i přes započatou demokratizaci. Vinu na tom nesla neochota císaře odstoupit, chybné rozhodnutí námořnictva, strnulost celého společenského systému a neúnosná hospodářská a sociální situace."

Práce je velmi přehledně členěna.