1

Úvod

2	Původ a charakteristika Romů

2.1	Rané dějiny etnika ve vztahu k pravlasti

2.2	Antropologická charakteristika etnika ve vztahu k původu

2.3	Postavení Romů v pravlasti

2.4	Příbuznost Romů s dalšími etniky

3	Příchod Romů do Evropy

3.1	Důvod opuštění pravlasti

3.2	Příchod na evropský kontinent

3.3	Přijímání Romů Evropany

3.4	Putování Evropou

3.5	První zmínky o Romech v českých zemích

4	Romové na českém území

4.1	První zmínky

4.2	Situace v 15. století

4.3	Situace v 16. století

4.3.1

Období před obratem

4.3.2

Obrat pod vlivem víry

4.3.2

Obrat ve jménu přisluhovačství

4.3.3

Obrat z důvodu parazitismu 10

4.3.4

Vrchol krize romského etnika v českých zemích – vyhošťování

4.4	Situace v 17. století

4.5	Situace v 18. století

4.5.1

Období pronásledování

4.5.2

Období vstřícnějšího přístupu

4.6	Situace v 19. století

4.7	Situace ve 20. století

4.7.1

Romská komunita na českém území v předválečném období

4.7.2

První republika

4.7.3

Genocida v Protektorátu Čechy a Morava

4.7.4

Následky nacistické genocidy

“ 4.7 Situace ve 20. století
4.7.1 Romská komunita na českém území v předválečném období
V této době byl život romské komunity na českém území poměrně stabilizovaný. Zvláště na Moravě fungovaly mezilidské vztahy a Romové byli právoplatnou, i když chudou a takřka beze zbytku negramotnou součástí tehdejší společnosti.
Koncem 19. století přišel na území českých zemí větší počet tzv. Olašských Romů, kteří stále kočují a vedle nich zde stále zůstává poměrně početná skupina polokočovných Romů – tedy těch, kteří přes zimu trvale přebývají na jednom místě, avšak přes léto varážejí za prací do jiných koutů země. 26)

4.7.2 První republika
Prvorepublikové zřízení bylo sice pro Romy nejprve téměř beze změn oproti dřívější situaci, později však nastalo další omezování svobody této minority. Připomeňme, že i za první republiky baly stále uplatňovány nařízení vídeňského ministerstva vnitra.
Zlom však přišel v roce 1927, kdy vstoupil v platnost zákon č. 117 o potulných Cikánech. Ten měl zaručit „řešení romské otázky“ a nutno dodat, že toto řešení ještě více svazovalo romské etnikum, zejména v oblasti jeho evidence, a to naproti tomu, že podle ústavního zřízení první republiky byli Romové oficiálně uznáni jako svébytná národnostní menšina. Zákon číslo 117 mimo jiné nařídil provedení soupisu Romů starších 14 let a následné vystavení cikánské legitimace těmto osobám. Romové se tak dostali do situace, kdy byli oproti ostatním členům společnosti záměrně a v souladu s legislativou stigmatizováni, neboť ostatní obyvatelstvo měla legitimace občasnské. Cikánské legitimace neobsahovaly pouze osobní data, ale také otisky všech deseti prstů, popis držitele a nástin jeho zvláštních znamení. Kočovní Romové navíc museli žádat o vystavení kočovnických listů, které značně omezily jejich tradiční způsob života. Kočovné listy totiž vystavovaly jednotlivé obecní rady a zastupitelstva a často tak dávaly najevo, že Romy si na svém území nepřejí.27)
Další opatření vyplývající ze zákona č. 117 bylo nařízení odebírat děti kočovným Romům pod zástěrkou nemožnosti zajistit odpovídající péči. Odebrané děti měly být svěřeny do výchovy buď neromských rodin nebo ústavů. Závislost Romů na svých dětech však již byla na předchozích řádcích několikrát zmíněna. V tomto případě si aspekt soudržnosti uvědomovalo i neromské obyvatelstvo, a tak se k plnění tohoto nařízení příliš často nepřistupovalo, neboť mezi lidem panovala obava z pomsty Romů. Realizace byla obtížná i důvodu neustálého pohybu skupin, přičemž nebylo možné včas zasáhnout a děti odebírat. Navíc mezi neromskými rodinami nepanoval přílišný zájem o výchovu odebraných dětí.
Abychom ale nehovořili jen o negativech tohoto zákona, kterých jistě bylo více než dost: zákon číslo 117 také značným způsobem zasáhl do oblasti zdravotní a veterinární péče. Právě tyto oblasti byly v předchozích dobách mezi romským etnikem velmin zanedbávané.
Období první republiky je také významné tím, že někteří Romové dosáhli středního a těsně před válkou i vysokoškolského vzdělání. 28)
Na počátku 20. století jsou také patrné první snahy Romů na území tehdejšího Československa o zpřístupnění vzdělanosti pro své děti. I když pro ně platila povinná školní docházka nažízená za dob vlády Marie Terezie, školský systém byl v rukou neromů a mohlo se stávat, že většinová populace nechtěla posílat své děti do škol, kde usedaly do lavic s dětmi těch, nad kterými bděla ruka zákona. Dalším podnětem ke kroku užhorodských Romů z roku 1926 (rozhodli se vystavět vlastní školu a uspořádali mezi sebou i ostatní veřejností za tímto účelem sbírku) mohla být potřeba vlastní školy fungující podle vlastních pravidel a zohledňující alespoň částečně zvyky a tradice této subkultury. Miklušáková uvádí také skutečnost, že v tamní oblasti působil vážený a oblíbený lékař a učitel, kteří měli na romskou komunitu podstatný vliv.
Ještě před okupací Československa německými vojisky začali na naše území přicházet Romové z Německa, později, po Hitlerově Anslussu i z Rakouska a na sklonku první republiky z odtržených Sudet. Český národ, již tak dost protiromsky naladěn, začal ještě více projevovat averzi proti tomuto etniku"