1.

Úvod

2.	Definice incestu

3.	Mýty a motivace vyplývající z emočních potřeb

4.	Znovuodehrávání vlastních zážitků zneužívání z dětství

5.	Motivy k incestu vnímané samotnými pachateli

6.	Jak pachatelé incestu překonávají vnitřní odpor k zneužívání?

7.	Osobnostní charakteristiky otců páchajících incest

8.

Závěr

9.	Literatura

“Jak pachatelé incestu překonávají vnitřní odpor k zneužívání?
Carolyn Copps Harley (1998) na stejném vzorku jako v předešlé studii rovněž studovala myšlenkové procesy (cognition) pachatelů incestu, které vedly k potlačení jejich vnitřních zábran vůči zneužití dítěte a jeho pokračování. Tyto myšlenkové procesy nejsou chápány jako přímá příčina zneužívání, ale jako způsoby, které pachatelům umožňují význam jejich činů popřít, bagatelizovat, racionalizovat a ospravedlnit. Obecně se á říci, že pachatelé překrouceně přičítají dětem větší odpovědnost za incestní styky než sami sobě a připisují jim dokonce i větší zisky, které jim ze styku plynou.
Autorka myšlenkové procesy pachatelů rozdělila do čtyř kategorií.

1) Myšlenkové procesy sloužící k překonání strachu z prozrazení
Strach, že bude páchání incestu zveřejněno, představuje podstatnou zábranu, kterou musí pachatelé překonávat. Tento strach prožívají pachatelé různou měrou. Mnozí pachatelé tento strach zahánějí uvědoměním, že vztah jejich dcery a matky je konfliktní, a že si proto dcera incest nedovolí odhalit. Jiní zase spoléhají na to, že by se dcera obávala matku svým přiznáním zranit. I kdyby zneužívání vyšlo najevo, pachatelé mohou věřit, že by jejich manželka uvěřila více jim než dceři nebo by jim jejich chování odpustila.
Když dítě po prvním incidentu záležitost neprozradí nebo je pachatel přesvědčen o zájmu dítěte o sexuální kontakt, strach z prozrazení se rovněž zmírní. Někteří pachatelé překvapivě strach z prozrazení zkrátka jednoduše vypustí z hlavy.
„Vím jak by moje manželka zareagovala. V prvé řadě by ji v žádném případě neuvěřila. Myslela by si, že je na mě jenom kvůli něčemu naštvaná a dala by jí facku. (…) A pak by na to zapomněla. Protože by ji nikdy nenapadlo, že bych byl něčeho takového schopný.“

2) Myšlenkové procesy sloužící k rozpuštění odpovědnosti
Osobní odpovědnost za zneužívání je další důležitá zábrana, kterou pachatelé musejí překonat. Otcové páchající incest mohou mít tendenci vidět zneužívání jako nevinou hru nebo mohou tvrdit, že sexuální kontakt jako hra začal. Mohou také prohlašovat, že zneužívání začalo zcela náhodně, nebo že dítě samo zahájilo sexuální kontakt. Normální, „pozitivní“ reakce dítěte po incidentu rovněž může zmírnit pocit vlastní odpovědnosti za zneužívání stejně jako (mis)interpretace, že nebylo užito nátlaku a násilí.
„(…) Očekával jsem, že se mi bude vyhýbat, což vskutku mohla. Probudila se později, zatímco jsem už snídal. A pamatuji se, jak scházela dolů k jídelnímu stolu a pozdravila:“Dobré ráno tati“. Objala mě, posadila se a snědla snídani jako by se nikdy nic nestalo.“"