Úvod

1.	Základní informace – srovnání

2.	Skryté skutečnosti

3.	Zrada západu

4.	Dopad Mnichovské dohody na českou společnost

5.	Česká kultura v pomnichovském období

6.	Budoucnost českého národa

Závěr

“II. Skryté skutečnosti
Mnohé vedlejší informace nám často zůstávají neznámé. Tak například při debatách, zda mělo Československo jít do vojensky i politicky beznadějné války, nebo se pokusit, byť
s minimální nadějí, přežít, se zapomíná na fakt, „že Československo bojovalo. Zhruba
od půlky září bylo totiž vystaveno opakovaným útokům početným nepřátelských skupin, nejprve německých, později také polských a maďarských. Tato záškodnická či dnešní terminologií teroristická válka trvala prakticky nepřetržitě až do března 1939 a vyžádala si
na dvě stě obětí ze strany československých vojáků, četníků, policistů a příslušníků finanční stráže. Přestože řada těchto ozbrojených střetů měla rozsáhlý charakter, do českého historického povědomí se nedostala (tam jako jediné bojové vystoupení československé armády té doby přežívá v podstatě náhodné střetnutí v Místku 14. března 1939).“
Charakteristické pro český postoj k Mnichovu 1938 je i hodnocení tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. I když se sám stal nepochybnou obětí mnichovské dohody a tato událost ho silně poznamenala, je za rok 1938 (a později také za rok 1948) vystaven neobvykle silné kritice. Tyto útoky začaly již v pomnichovském období (a nejen v rámci henleinovské propagandy). Štafetu následně převzala radikální levice, která vytvořila obraz Beneše jako symbolu mnichovské kapitulace (její dnešní následovníci jsou paradoxně Benešovi obhájci). Extrémními odsudky se přidali někteří exiloví zástupci a především sudetoněmečtí představitelé, jejichž soudy nemají někdy daleko k dobové nacistické propagandě. Také současné české veřejné mínění kritikou druhého československého prezidenta nešetří a nadále

zobrazuje jej jako kapitulanta, který v rozhodující okamžik selhal. „A tak Edvard Beneš, jehož zásluhou bylo Československo asi jako jediné v Evropě připraveno čelit Hitlerovi, je vydáván téměř za hlavního viníka mnichovské katastrofy“ .
Často se mluví také o „dvou Mnichovech“ – jedním je jasná historická událost, druhým polemika, která se kolem ní rozvinula. Snad málokterá otázka budí nadále tolik rozporuplných názorů, jako právě téma Mnichovské dohody. Částečně je to jistě zapříčiněno upraveným obrazem dějin v období před rokem 1989, částečně také českou povahou, vyžívající se v útrpnosti a zahořklosti. Jakákoliv budoucí debata je hlavně druhým faktorem předem ztížena, pokud ne přímo znemožněna.

III. Zrada západu
Tento pojem není populární čistě jen v České republice, ale také na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Baltských státech, Jugoslávii, ale také ve Španělsku a částečně i v Rusku.
Týká se zahraniční politiky západních mocností v době od Versailleské smlouvy v roce 1919 přes druhou světovou válku a v období studené války – označuje jejich chování za plné přetvářky a zrady. Zmíněná zrada se má týkat faktu, že západní státy, ačkoliv propagovali
a propagují demokracii a právo na sebeurčení, podepisovali dohody a vojenská spojenectví během první světové války, zradili země střední Evropy tím, že upustili od těchto dohod (jako příklad se uvádí právě Mnichovská dohoda) a po druhé světové válce nezabránili, aby se státy střední a východní Evropy staly loutkami pod kontrolou Sovětského svazu.
O jakých smlouvách je řeč? Největší podíl na vytváření spojenectví po první světové válce má Francie – postupně podepsala dohody o vzájemné obraně s Polskem, Československem, s Rumunskem a Jugoslávií. Smlouvy s Polskem a Československem pak ještě jednou potvrdila a spolupráci upevnila. Malou dohodu (která vznikla původně
jako protimaďarské spojenectví Československa, Rumunska a Jugoslávie) se Francie snažila obrátit pro cíl protiněmecký. Rumunsko a Polsko také podepsaly obrannou dohodu, členem Malé dohody se však Polsko nestalo kvůli jeho protivenství s Československem.
Na rozdíl od Francie, Británie žádná taková spojenectví nevytvářela (jediné povinnosti jí vycházely z členství ve Společnosti národů) a dávala jasně najevo, že tomu tak bude
i nadále. Panoval totiž názor, že tato oblast nebyla „hodna kostí jediného britského grenadýra“.
Přesto byl a je Neville Chamberlain nejvíce kritizovanou osobou v souvislosti právě s Mnichovskou dohodou a jednáním západních mocností. Ve všeobecném povědomí je to on, kdo prosazoval politiku appeasementu a předhodil tak Československo Hitlerovi. Málokdy
se přiznává, že Chamberlain čistě vycházel ze situace své doby – větší část Evropy byla stále ještě otřesena průběhem a důsledky první světové války a chtěla za každou cenu zabránit další válce. Britský ministerský předseda dostával na podzim roku 1938 desetitisíce děkovných dopisů nejen z Británie, ale také z Francie, Holandska, dokonce i Německa, vyjadřující radost nad tím, že pomohl zamezit válce. Navíc se Hitlerovy požadavky navenek zdály býti rozumné – sami sudetští Němci požadovali připojení k Německu a československá vláda jim to nechtěla umožnit. Západ prý doufal, že pokud Hitler dostane, co chce, zanechá dalších představ o válce a bude zachován mír – že dodrží „gentlemanskou dohodu“. Některé prameny však uvádějí,
že ani v době podpisu dohody Chamberlain nevěřil v její dlouhé trvání, prostě jen hrál o čas, podobně jako Hitler. Objektivně vzato, nebyla Británie na podzim 1938 schopna se sama Německu efektivně postavit. Francie nebyla příliš ochotná pustit se do války, Itálie se přidala k Hitlerovi, Sovětský svaz podepsal pakt o neútočení a Spojené státy zastávaly svou izolacionistickou politiku."

Tato práce byla ohodnocena známkou 2.