1.	Jan Mukařovský osobně

2.	Pražský lingvistický kroužek

3.	Český strukturalismus podle Jana Mukařovského

4.	Estetická funkce

5.	Estetická norma

6.	Estetická hodnota

7.	Estetický objekt

8.

Estetika

9.

Umění

10.	Záměrnost a nezáměrnost

10.1.

Sémantické gesto

11.

Básník

" Estetická funkce
Estetická funkce je jednou ze čtyř základních funkcí každého subjektu. Společně s funkcí symbolickou tvoří skupinu funkcí znakových. Do kategorie funkcí bezprostředních potom patří funkce praktická a teoretická. Mukařovský však více operuje s pojmy estetická funkce a funkce mimoestetické.
Estetická funkce má dynamickou povahu. Projevuje se jen v určitém společenském kontextu, důležité je především tzv. kolektivum – vnímatelé. Převažuje v umění, ale tím oblast její působnosti zdaleka nekončí; potenciálně přítomná je ve všech subjektech.
Estetická funkce na sebe poutá pozornost, získává sympatie, zprostředkovává bližší kontakt. Jejím prostřednictvím je možné vyzdvihovat a propagovat jiné funkce. Dokáže vyvolat jak libost, tak nelibost – i ta je součástí uměleckého účinu.

Estetická norma
Obvyklým významem termínu „norma“ je soubor závazných pravidel, avšak povaha estetické normy je složitější. Mukařovský ji chápe jako energii, fakt kolektivního vědomí, jejíž působnost si uvědomujeme v okamžiku, kdy je porušena.
Touhou umělce by mělo být překonání stávajících estetických norem a vytvoření nových. Kdyby estetickou normu slepě přejímal, stal by se epigonem. Jestliže se vybraná estetická norma zachovává v nezměněné podobě dlouhou dobu, stává se z ní klišé. V některých obdobích byla patrná závaznost vybraných estetických norem, mj. v období klasicismu. Už samotnou aplikací na konkrétní případ by se ovšem estetické normy měly přizpůsobovat novým úkolům, a tudíž modifikovat.
V každé době vedle sebe koexistují normy rozdílné, které s sebou přinášejí různé možnosti hodnocení. Na základě vybrané normy vzniká estetická funkce.
Autoritativní norma je významná pro uměleckou výchovu. Aby si „umělečtí začátečníci“ osvojili základní techniky hudby, výtvarných či dramatických umění, potřebují pevně daná pravidla. Neměnné zůstávají normy např. na poli folkloru, kde jsou spojeny do pevné struktury.

Systém estetických norem jedince, skupiny nebo i celé společnosti je označován jako vkus. Nevkusný je na druhé straně předmět vyšlý z lidských rukou, který své tendence k aplikaci estetické normy nedokáže naplnit. Nevkusná tedy může být kniha, oděv nebo stavba, nikoli přírodní jevy. Vkus a nevkus nelze směšovat s módou, jevem primárně hospodářským.
Vkus do jisté míry souvisí s estetickým kánonem. Každá společenská vrstva si na základě estetických norem vytváří vlastní.
Estetická norma se za určitých okolností může přeměnit na některou z mimoestetických norem, například mravní nebo jazykovou. Tímto způsobem může umělecké dílo působit na skutečnost. Možný je i opačný postup, kdy se z normy mimoestetické se stává norma estetická.
Píše-li Mukařovský, že „není možné, aby umění prodlelo dlouho v končinách již prozkoumaných a bez omezení přístupných komukoli z těch, kdo se o umělecké tvoření pokoušejí“ , cítíme v těchto slovech podporu avantgardy a jejích novátorských přístupů k umění."