1.

Úvod

2.	Charakteristika emocí

2.1	Emoce a emocionalita

2.2	Organizující vliv emocí

2.3	Funkce emocí

3.	Dimenze emocí

3.1	Příjemné – nepříjemné

3.2	Vzrušení - uklidnění

4.	Vývoj emocí

5.	Výraz citů

6.	Teorie emocí

7.

Závěr

8.	Literatura

9.

Přílohy

"3.1 Příjemné – nepříjemné

Tato základní dimenze byla předmětem četných psychologických i neurofyziologických studií. Původní biologický význam příjemného a nepříjemného tu byl již opakovaně uveden: pocit příjemného byl spojen s biologicky prospěšným podnětem, pocit nepříjemného s podnětem biologicky neprospěšným. To byla elementární hodnotící funkce, související se vznikem emocí v procesu evoluce. Upozornil na to již filozof H. Spenser (kolem r. 1870): příjemné je to, co prospívá, a nepříjemné to, co neprospívá organismu. Dnes již toto hodnotící kritérium u člověka značně vzdáleného své původní biologické podstatě a svému sepětí s přírodou neplatí: příjemné věci mohou být škodlivé (např. drogy) a nepříjemné naopak užitečné (např. léky). Pro dosažení velmi příjemných cílů (např. vysoké společenské prestiže) je jedinec ochoten podstoupit mnoho nepříjemného. Rozhodující jsou tedy cíle konečné, nikoli dílčí. Výrazná je souvislost příjemného a nepříjemného s fungováním potřeb, zvláště fyziologických: vznik potřeby může být prožíván nepříjemně (např. hlad), uspokojení potřeby je příjemné (nasycení). Sexuální potřeba může být od svého vzniku v situaci sexuální interakce prožívána jako příjemná (excitace může být uměle prodlužována), zejména je-li spojena s očekáváním dovršující reakce (sexuálního aktu, který povede k uspokojení). Příjemné uspokojení fyziologických potřeb souvisí s jejich redukcí, ale ta není jedinou formou uspokojení. Prožívání příjemného a nepříjemného je vždy spojeno s prožíváním snahy (impulzu) učinit něco více či méně konkrétního a smysluplného, obecně: maximalizovat zážitek příjemného a minimalizovat zážitek nepříjemný nebo se mu vyhnout (princip hédonismu). Charakteristická je relativnost příjemného a nepříjemného ve vztahu k intenzitě podnětu a jeho trvání: zpočátku příjemný podnět se může stát s trváním svého působení nebo se zvětšením své intenzity nad určitou míru nepříjemný. Nepříjemný podnět se s narůstáním intenzity stává stále více nepříjemným. Tyto relace jsou znázorněny na obr. 3.
Dále je tu závislost příjemného a nepříjemného na situačním kontextu: např. jinak nepříjemné horko je příjemné po předcházejícím prochlazení; bývalému partajnímu funkcionáři může být dnes nepříjemné, když jsou zmiňovány jeho zásluhy v minulém režimu. Uplatňuje se tu ale také závislost na aktuální náladě: depresivně laděnému jedinci je nepříjemné veselí v jeho okolí, na kterém by za jiných okolností participoval. Tyto poznatky zobecnil a formuloval P. Guillaume: „pocitový aspekt nějakého předmětu je velmi nestálý, protože vyjadřuje proměnu hodnoty, kterou předmět pro jedince má, a mění se proto v závislosti na okamžitém stavu tohoto jedince“; pocitový akcent dojmu vystupuje vždy v souvislosti s daným stavem jedince a s danou situací, s jejím významem (jako příklad uvádí lechtání). Podle Guillauma se relativnost pocitů příjemného a nepříjemného dá vyjádřit v následujících tezích:

• Pocity závisí na stavu potřeb, jejich aktuálnosti či stavu latence, např. příjemné jedení závisí na apetitu a ovšem i na oblibě pokrmu; potřeba vykazují periodické změny, a jejich předměty tak mění svou hodnotu v závislosti na stavu těchto potřeb či jejich uspokojení; se změnou intelektuálního vztahu k předmětu se mění i emoční vztah k němu („naše dřívější citové reakce nás nejednou udivují a jsou nám nepochopitelné“).
• Pocity příjemného a nepříjemného závisí na fyzickém a mentálním stavu subjektu, v jehož rámci vznikají: voják méně pociťuje své zranění v atmosféře bitevního pole než v prostředí ošetřovny, kde podnícení k boji zaniká. V emocionálním životě hraje velkou roli kontrast: některé pocity libosti nebo nelibosti vystupují jen proto, že jsou v kontrastu s předcházejícím stavem (po velkém vysílení se výrazněji připomíná příjemnost odpočinku, příjemnost úspěchu je proporcionální k obtížím, které bylo nutno překonat). „Příjemnosti se nesčítají bez omezení: jejich větší množství zmenšuje jejich intenzitu, menší ji zase zvětšuje.“
• V emocionálním životě vystupuje velmi výrazně jev adaptace: dlouhodobé nebo opakované působení nějakého podnětu, citově výrazně akcentovaného, má tendenci oslabovat tuto citovou hodnotu až k jejímu úplnému zániku. „Příjemné slábne, zužuje se, když přestává být něčím novým. Vytváří se psychické nasycení, analogické nasycení organismu, vyvolanému nějakou speciální potravou, ačkoli současně jiná potrava může být ještě žádoucí a přijímána s libostí.“ Adaptace vzniká i vůči situacím zpočátku nepříjemným, člověk jim přivyká a posléze se vůči nim stává lhostejným. Neplatí to však pro silné fyzické bolesti. Avšak „nepříjemnost, kterou není možno zvládnout, vzrůstá, a to, co bylo jen nepříjemné, se stává nenáviděné… Je to fakt dobře známý v utrpeních fyzických i morálních“ (Guillaume)."

Obsahuje schémata v příloze, která není počítaná do celkového počtu stran.