1.

Úvod

2.	Eichmannův Jeruzalémský proces

3.	Dilema norimberských procesů

4.	Proč byl souzen v Izraeli?

5.	Eichmannova osobnost

6.	Vývoj řešení židovské otázky

7.	Postoj obsazených států k židovské otázce

“Tato kniha vzbudila krátce po svém vydání obrovskou vlnu nevole napříč celým židovstvem a potažmo i celým západním světem. Odmítavý postoj k této knize zapříčinil především fakt, že Arendtová se odchýlila od obecně prijímaného posuzování nacistů, kteří byli v té době viděni pouze jako mimtantně antisemitské a nelidsky kruté bytosti.
Celá kniha je koncipována jako reportáž z průběhu Jeruzalémského procesu při kterém byl Eichmann odsouzen k trestu smrti. Byl to jediný trest smrti, jež byl vykonán na půdě Izraele a pro tento případ musel být vydán speciální zákon.
Arendtová si pokládá otázku, zda může být Eichmann vůbec souzen, a pokud ano tak za co.
Znovu se tu opakuje dilema z norimberských procesů při kterých se obžalovaní hájili především tím, že poslouchali rozkazy za jejichž neuposlechnutí jim hrozil vysoký trest a řídili se tak podle platného práva. Argumentace žalobců byla založena na tom, že obžalovaní mohli tento rozkaz v mnoha případech neuposlechnout, nebo vykonávání rozkazu, který byl v rozporu s morálkou zmírňovat. Stejně tak je tomu i v případě Eichmanna, který coby velitel RSHA, jednoho z pododdílů SS, který se staral o transporty Židů do koncetračních táborů, posílal na smrt miliony nevinných lidí. Eichmannův advokát dr. Servatius se pokoušel ohánět tvrzením, že Eichmann o vraždění v koncentračních táborech nevěděl a že pouze poslouchal rozkazy.
Eichmann byl v roce 1960 na příkaz izraelského ministerského předsedy Davida ben Guriona unesen izraelskou tajnou službou Mossadem z Argentiny. Argentinská vláda proti tomuto zásahu do své suverenity protestovala, světová veřejnost však uznala legitimitu izraelské akce neboť Eichmann byl obecně považován za strůjce vraždy několika milionů lidí. Já považuji za zásadní fakt, že Eichmann nebyl předveden před mezinárodní tribunál, jaký se konal s jinými nacistickými zločinci například v Norimberku nebo v Hamburku, ale byl souzen v židovském státě, židovskými soudci. Proč? Pokud by byl Eichmann souzen mezinárodním soudem, byl by obviněn primárně ze zločinů proti lidskosti, které byly spáchány na Židech. V Izraeli tedy mohl být odsouzen za zločiny, které byly spáchané přímo proti židovskému lidu, jakožto národu.

Snad nejzajímavější na celém procesu je ale osobnost Eichmanna. Pocházel ze středostavovské rodiny, v mládí byl průměrný, dokonce nedostudoval střední školu. Poté se živil jako obchodní cestující, což ho ale neuspokojovalo. Proto, na radu přítele vstoupil do NSDAP, kde mohl stoupat v kariéře úředníka. Nevstoupil tam z přesvědčení, neznal dokonce ani program NSDAP, chtěl pouze určitým způsobem vyniknout a stran mu nabízela tuto možnost.
Eichmann měl velmi plochou osobnost, neměl vlastní vůli, dalo by se říci, že samostatně nepřemýšlel. Při procesu dokonce nedovedl vytvořit věty, při kterých by nepoužíval naučených frází či klišé. Nebyl fanatickým antisemitou ani ideologem, pouze se slepě řídil zákony ať byly jakkoli zvrácené. On sám nebyl nelidským monstrem, naopak, což je asi nejhrůznější, byl vcelku obyčejným, průměrným člověkem. Když byl přítomen masové popravě Židů poprvé, dokonce se mu udělalo špatně. I když byl tento čin proti jeho nejniternějšímu morálnímu přesvědčení, nic proti němu neudělal, v konfliktu mezi morálkou a zákony pro něj vítězily zákony.Ne, že by neměl odvahu se rozkazu postavit, on ani neuvažoval o tom,že by bylo možné to udělat."