1.

Úvod

2.	Historie čínské nadvlády nad Taiwanem

3.	Právní důsledky

3.1.	Územní historie Taiwanu

3.2.	Vývoj po druhé světové válce

3.3.	Úpadek absolutní státní svrchovanosti

3.4.	Jednostranné odtržení jako právní nárok

4.

Závěr

"Jednostranné odtržení jako právní nárok
Jak bylo již řečeno, princip práva na sebeurčení neznamená automaticky právo na odtržení. Obyvatelé daného území mohou využít právo na odtržení jako poslední možnost, pokud stát neuspokojuje jejich nárok na kulturní práva a autonomii.
OSN na jednu stranu uznává, že takovýto národ má za určitých podmínek právo na sebeurčení, zahrnující i právo na vzpouru, vybudování vlastní nezávislosti a na podporu zvnějšku od ostatních států. Na druhou stranu ale uznává i povinnost udržet integritu vytvořeného státu a nenarušovat jeho jednotu a nezávislost. Pouze pokud stát zbaví národ jeho práva na sebeurčení, je právo na sebeurčení nadřazeno územní jednotě. Konečný status státu, který se chce odtrhnout, by měl být proto určen rozhodnutím mezinárodního společenství, ne mateřského státu. A proto se snaha národa o získání nezávislé kontroly nad částí území mateřského státu stává ze záležitosti domácí záležitostí mezinárodní. OSN v této situaci také vyjasnila, že je nepřípustné, aby ovládající stát použil proti snahám o odtržení sílu, protože by to mohlo ohrožovat mezinárodní mír a bezpečnost.
Situace na Taiwanu je ale odlišná a nepodobá se modelové situaci. I přesto, že snaha ČLR o nadvládu trvá již padesát let, má Taiwan samostatnou vládu, je nezávislý na Číně, nepotřebuje měnit status quo, aby mohl vykonávat samosprávu a nikdy nebyl ovládán ČLR. A proto, pokud by Čína proti ostrovu použila sílu, aby bránila územní jednotu Číny, nebylo by to z její strany obhajitelné. Stejně tak by podle současného mezinárodního práva nebylo možné ospravedlnit její nároky, že Taiwan byl součást jejího území už před staletími. A to i přesto, že Čína argumentuje, že spojení Taiwanu s Čínou by nevedlo k porušování lidských ani jiných práv.
Rozumnou alternativou by tedy mohlo být před jakoukoliv změnou statutu quo uspořádat na Taiwanu plebiscit, který by dal obyvatelstvu možnost rozhodnout se, zda chtějí být součástí Číny nebo ne a případně v jaké formě. Základem pro požadavek Taiwanu na vytvoření samostatného státu by mohlo být i selhání pokusu o vyjednávání za účelem vyřešení tohoto problému.
Otázkou zůstává, zda obyvatelé Taiwanu jsou tím národem, který si může dělat nároky na právo na sebeurčení. Obyvatelstvo na Taiwanu zahrnuje potomky původních obyvatel, kteří žili na Taiwanu po staletí, a může být tedy považováno za etnicky odlišné od obyvatel pevninské Číny. Na druhou stranu, většina populace se na Taiwan přestěhovala právě z pevninské Číny, a proto může být z druhého pohledu považována za kulturně a etnicky identickou s populací pevninské Číny. Nicméně, historicky dlouhotrvající oddělení taiwanských obyvatel vyústilo ve vlastní systém vlády, vlastní kulturu a hospodářství, které jasně odlišuje taiwanskou společnost od čínské. Z pohledu současného práva tedy může být obyvatelstvo Taiwanu považováno za odlišný národ, který má právo na sebeurčení. Tím by ale přesto nebyl vyřešen politický aspekt sporu o území."