1.

Úvod

2.	Historické kořeny sporu

3.	Kosovo v SFRJ

4.	Devadesátá léta a vyostření konfliktu

5.	Kosovo pod mezinárodní správou

6.	Hledání konečného statutu Kosova

7.

Závěr

"Devadesátá léta a vyostření konfliktu

Majorita albánského obyvatelstva se postavila nově zaváděným pořádkům na odpor a bojkotovala srbské instituce. V září roku 1991 proběhlo mez Albánci na Kosovu referendum o ústavě, kterou v ilegalitě přijala kosovská vláda, a která vyhlašovala nezávislou republiku Kosovo. Jeho výsledek byl jednoznačný. Federální vláda však tento výsledek neakceptovala a jedinou zemí, která tak nezávislost Kosova uznala, byla Albánie. Zbytek mezinárodní společenství ovšem nebyl myšlence kosovské nezávislosti nakloněn a celá situace vyzněla do ztracena. Až do poloviny devadesátých let nedocházelo na Kosovu k výraznějším násilným střetům a ilegálně operujícím albánským politickým elitám se podařilo vytvořit stát ve státě. Ovšem mezinárodní pozornost se v té době soustředila na jiné oblasti bývalé SFRJ a kosovská otázka byla nadále opomíjena. V té době se začala formovat Kosovská osvobozenecká armáda (UÇK). Ta se vytvořila okolo militantně až extrémisticky laděných jedinců, kteří nebyli spokojeni s výsledky, které přinesl do té doby prosazovaný nenásilný odpor. S vzestupem UČK se opět začalo v oblasti zvyšovat napětí a nezadržitelně se začala roztáčet spirála násilí a křivd.
„Vzestup násilí mezi albánskými extrémisty z Kosovské osvobozenecké armády v roce 1998 měl řadu důvodů. Mezi ně patřily nezpochybnitelné represe ze strany Miloševičova režimu, rozčílení Rugovových politických rivalů, kolaps státu Albánie v roce 1996, který přinesl chaos na kosovský práh a umožnil vyzbrojování. S vzestupem albánské extrémistické aktivity se stupňovaly i represe Miloševičova režimu, což přitahovalo pozornost mezinárodního společenství.“ (Stroschein 2008: 655)
Další kapitola rozpadu Jugoslávie se tak brzy dostala na titulní stránky. Neustávající násilí a krach jednání přiměl nakonec Severoatlantickou alianci k jednostrannému kroku, kterým byla osmasedmdesáti denní letecká kampaň. Miloševič do té doby nepočítal s přímou konfrontací se Západem, protože v zádech cítil podporu Ruska. Proto také tento humanitární zásah, jak byl obhájci nazýván, nebyl posvěcen OSN, kde by ho v Radě bezpečnosti vetovalo Rusko a pravděpodobně také Čína. Intervence se však stala předmětem značných kontroverzí. Veřejnost byla pro, ovšem podpora klesala a kritika sílila s časem, v němž se zamýšlený rychlý a rozhodný zásah pomalu utápěl.
„Na začátku intervence NATO prohlásil Clinton, že usiluje o dosažení tří cílů: ukončení násilí v Kosovu, obranu lidských práv a uskutečnění multietnické společnosti. Pokus dosáhnout prvního cíle bombardováním měl opačný výsledek. Vraždění a vyhánění kosovských Albánců doopravdy začalo až bombardováním NATO. Ani ostatních dvou cílů nebylo dosaženo. Několik týdnů po skončení války uprchlo na sto šedesát ze dvou set tisíc srbských a černohorských Kosovanů a cikánů. A mnoho rozličných osobních svědectví v médiích ukazuje, že při vyhánění Srbů hrály roli především etnické motivy. Multietnický stát, který si NATO vytklo za cíl, se zdál být vzdálenější, než kdy předtím a lidská práva velké skupiny kosovských obyvatel jsou pošlapávána.“ (Achterhuis 2002:11)"