1.

Úvod

2.	Klíčové výzvy energetické bezpečnosti EU

2.1.	Stanovení globálních rizikových trendů

2.2.	Stabilizace politiky EU vůči Rusku

2.3.	Vytvoření odpovídajících nástrojů pro krizové situace

2.4.	Energetická politika jako důležitá komponenta společné bezpečnostní a zahraniční politiky

3.	Evropská strategie udržitelné, konkurenceschopné a bezpečné energie

4.	Předpoklad úspěšnosti prosazení politiky energetické bezpečnosti EU

5.

Závěr

"2.2. Stabilizace politiky EU vůči Rusku

Potřebu urychleného vypracování a vytyčení trendů globální politiky energetické bezpečnosti EU uspíšila i atmosféra „ochlazení vztahů mezi Bruselem a Moskvou“ v průběhu roku 2004, ať již jako důsledek rozšíření EU na východ (zvlášť ve vazbě na pobaltské státy), či jako odezva na neustávající výtky a komentáře západní Evropy k průběhu procesu demokratizace v Rusku a snahy ovlivňovat politický vývoj v postsovětských zemích.
Obavy z viditelné zranitelnosti evropských zemí a energetická závislost EU na ruských surovinách, především pokud jde o dodávky plynu a ropy, ovlivnily i téma summitů Ruska a EU v Soči (květen 2006) a následně v Petrohradě (červenec 2006). Zástupci EU požadovali hlubší partnerství v oblasti energetiky založené na průhlednosti, konkurenci a reciprocitě. Bylo rovněž jednáno o přistoupení k Energetické chartě, která by otevřela ruské plynovody dalším společnostem. Do Evropy by pak mohly proudit i „neruské“ dodávky z oblasti Kaspického moře.
V průběhu těchto jednání bylo vzájemně objasněno a zdůrazněno, že „Evropa potřebuje dodávky z Ruska a Rusko potřebuje příjmy z těchto dodávek“. Žádná z jednajících stran proto není zvýhodněna a partnerství musí zajistit rovné podmínky. Je požadována bezpečnost a předvídatelnost obou stran, rovný a spravedlivý přístup na trh a k infrastruktuře, včetně garantovaného přístupu třetí strany k potrubní síti. V tomto ohledu musí být například EU garantována možnost prohlubovat energetické partnerství nejenom s Ruskem, ale i s dalšími mezinárodními aktéry, producenty a tranzitními zeměmi (např. Ukrajinou, Norskem, zeměmi středomořského a kaspického regionu, OPEC, GulfCo-operation Council apod.).
2.3. Vytvoření odpovídajících nástrojů pro krizové situace

EU čelí zvýšené potřebě předcházet a reagovat na vnější kritické situace,. nemá však dosud k dispozici potřebné odpovídající formální nástroje (instrumenty) pro řešení vnějších dodávek energií v takových případech. Vzájemná závislost členských států v rámci EU by se proto měla promítnout i do nově vytvářených formálních nástrojů, kterými bude možné koordinovat reakce na nouzové situace, které by souvisely s narušenými dodávkami energie. Potenciální hrozba vyvolané krize může být značně různorodá - živelné katastrofy, terorismus, regionální konflikty atp.
Kromě systému včasného varování a monitorovacích mechanismů musí být zdokonaleny i dané kapacity nástrojů."