1.	Počátky attické výmluvnosti

2.	Počátky rétoriky

3.	První rétoři

3.1.	Isokratovy předchůdci

3.2.

Isokrates

3.3.	Demosthenes

3.4.	Význam Demosthena

" V Attice přispěl k rozkvětu výmluvnosti vedle přirozené záliby v kráse mluveného slova i vývoj politických poměrů. Chloubou attické demokracie byla svoboda slova: každý občan směl svobodně projevovat své mínění. Nejvhodnější místo k tomu byl sněm (ekklésiá), jehož se směl každý občan činně zúčastnit. Také na soudě se výmluvnost znamenitě uplatňovala. Většina rozepří byla v Athénách vedena před lidovým soudem (héliaiá). Žalovat mohl kterýkoli občan, stát totiž ze své moci nestíhal nikoho, a obžalovaný byl zákonem nucen hájit se osobně. Kromě toho však bylo výmluvnosti třeba i při některých zvláštních příležitostech. Například po řecko-perských válkách se v Athénách stalo zvykem oslavovat památku občanů padlých ve válce, a to slavnostní řečí. V této řeči byly chváleny třeba jejich činy a předkové. Nejstarší období attického řečnictví mělo ráz praktický a zakládalo se na přirozené výmluvnosti. Pronesené řeči nebyly uveřejňovány; proslovením byl jejich úkol splněn. Jako dobří řečníci vynikli kromě Periklea Themistokles a Kleon.
Již za tohoto období je vidět, jak se vyvíjí trojí druh řeči: řeč poradní,politická; řeč soudní a řeč slavnostní, přednáška.
Počátky rétoriky-Praktičtí řečníci 5. stol. působili na posluchače kouzlem samorostlého umění. Ale z vlivu rétoriky, jež jsou patrny v řečích vložených do děl historiků i z děl attických tragiků je vidět, že začala na řečnickou praxi brzy působit řečnická nauka, jež byla přirozeným důsledkem praktické potřeby. Ukázalo se totiž výhodným zdařilé řeči zaznamenávat pro jejich obsah i formu. Bylo možné se na nich cvičit, užívat je v podobných případech jako vzoru nebo odvozovat z nich pravidla. Tak začala vznikat řečnická teorie. V Athénách se jí věnovali odborní skladatelé soudních řečí-říkalo se jim logografové. Udělovali občanům vedoucím soudní pře právní rady a psali pro ně řeči. Klienti se je pak naučili a přednášeli je na soudě. Tuto živnost provozovalo hodně řečníků; byla to vhodná cesta k veřejné činnosti. Podle našich představ je neobvyklé, že byly takové soudní řeči uveřejňovány a čteny, protože šlo hlavně o všední a obyčejné případy. Aby byly řeči co nejúčinnější, usilovali logografové o zdokonalení dosavadní praxe; tím přispívali i řečnické teorii.
Všeobecnou řečnickou nauku vytvořili však teprve sofisté. Poznali, jakou moc má živé slovo a snažili se této moci využít co nejvíce. Nehleděli k věcem objektivně daným, jako spíš k řeči samotné. Tu se snažili učinit co nejpůsobivější. Protože uznávali subjektivní pravdu, bylo podle nich přesvědčit posluchače, že pravda je to, co jim mluvčí předkládá jako pravdu, i když by to bylo jen osobní zdání, pravděpodobnost nebo i nepravda. Velice dbali výběru a uspořádání slov. Studovali duši posluchačů, aby věděli, jak kdy působit.
První rétoři-Attičané převzali podněty k umělému řečnictví od příslušníků jiných kmenů. Působili u nich četní sofisté, pěstující nauku o řeči; ale dva z nich měli vliv největší. Byli to: THRASYMACHOS a sofista GORGIAS, který vlivem užívání attického nářečí značně přispěl k jeho rozšíření. Po krátkém okouzlení vycítili Attičané nebezpečenství Gorgiova krátkodechého slohu, jenž se snadno zvrhal v nevkus a přidrželi se raději směru Thrasymachova. Ale některých Gorgiových myšlenek využil vhodně Isokrates ve svých řečech a i jinak měly Gorgiovy formy mocný a trvalý ohlas. Pronikly i do poezie. A na nich se koneckonců zakládá středověká rýmovaná poezie a dodnes užívání rýmu v básních."