1.	Změny Ústavy a v Senátu

1.1.	Horní komora v českém Parlamentu

1.2.	Senátní a komunální volby

2.

Závěr

"Dnešní dvoukomorová stavba českého Parlamentu čerpala a získala inspiraci v Ústavě 1. republiky. První československý Parlament představovaný přechodným Revolučním Národním shromážděním byl na základě prozatímní Ústavy jednokomorový. K jeho úkolům patřila příprava a přijetí definitivní ústavy nového státu. Vzorem byla především ústava francouzské třetí republiky z roku 1871. Otázka zavedení dvoukomorového Parlamentu v podobě Poslanecké sněmovny a Senátu se stala při přípravě ústavy jednou z nejspornějších. Proti zavedení Senátu se vyslovovala především sociální demokracie, která v jeho zřízení spatřovala nebezpečí omezení parlamentní demokracie. Zastánci zavedení Senátu naproti tomu své názory zdůvodňovali potřebou vytvořit rovnovážný systém ústavních institucí, který by měl být korektivem v působení Poslanecké sněmovny, a to rovněž v zájmu demokracie. Po diskusích pak bylo nakonec znění Ústavy jako výsledek kompromisu přijato, a to i včetně zavedení Senátu. Podobně jako do Poslanecké sněmovny se také všichni členové Senátu v 1. republice volili na základě všeobecného volebního práva, avšak s určitými rozdíly. Oproti volbám do Poslanecké sněmovny se aktivní volební právo zvýšilo z 21 na 26 let a pasivní z 30 na 45 let. Na rozdíl od šestiletého volebního období Poslanecké sněmovny bylo volební období Senátu určeno na osm let. Ve skutečnosti byly (s výjimkou období let 1929-1935) vzhledem k politickým poměrům obě komory rozpuštěny vždy dříve, než skončilo volební období. Počet členů Senátu činil 150, tedy o polovinu méně než ve druhé komoře. Obě komory Parlamentu byly voleny na základě poměrného zastoupení, ovšem počet volebních krajů do Senátu byl menší než do Poslanecké sněmovny (12 oproti 22). Celkově Poslanecká sněmovna měla svými pravomocemi nad Senátem převahu, zejména v tom, že jedině ona mohla vyslovit vládě nedůvěru a donutit ji k demisi.
Záměr tvůrců Ústavy, aby Senát fungoval jako pojistka Poslanecké sněmovně, se nepodařilo naplnit. Příčiny této skutečnosti výstižně charakterizoval Ferdinand Peroutka ve své známé práci Budování státu. Podle něho tvůrci ústavy nedovedli odhadnout skutečné politické poměry ani jejich vývoj, nepředvídali ani moc, ani disciplinovanost politických stran. Právě to byl pro Ferdinanda Peroutku důvod pro přesvědčení, že Senát je zbytečný - strany nedovolují svým poslancům hlasovat jinak v Poslanecké sněmovně a jinak v Senátu. Senát však i přes vášnivé výhrady a neplnění svého účelu zrušen nebyl. Jak suše poznamenal Ferdinand Peroutka, bylo tomu jedině proto, že by se musela měnit Ústava a že byl zaopatřovacím místem pro vysloužilé politiky."