1.	Úvaha - Podoby současné české prózy

1.1.

Úvod

1.2.	Hledisko analytické a behaviorální psychologie

1.3.	Mechanismus ztotožnění s hrdinou

1.4.	Zhodnocení tvorby

1.4.1.

Martiny Drijverové

1.4.2.

Vladimíra Vondrušky

1.4.3.

Renaty Štulcové

2.

Příloha

2.1.	Martina Drijverová: České dějiny očima psa

2.2.	Vlastimil Vondruška: Fiorella a Bratrstvo křišťálu

2.3.	Renata Štulcová: Nemetonburk aneb tajemství ve skále

"Obecně můžeme konstatovat, že mechanismus ztotožnění s hrdiny probíhá u dětí obdobně jako u dospělých, má však svá specifika limitovaná vyspělostí dětského čtenáře a úrovní ontogenetické strukturalizace jeho osobnosti. Proto je, podle mého názoru, u dětí zapotřebí volit hrdiny mnohem opatrněji. Dítě je snadno ovlivnitelné, nemá dosud pevně zafixovány morální hodnoty a ani nedokáže přistupovat k textu s „nadhledem“ získaným životní zkušeností. Může se tak snadno stát, že dítě se snadno ztotožní naopak s negativními hrdiny (což je při současném akutním nedostatku kladných vzorů jak v literatuře, tak i v reálném životě (vzory – např. slavní sportovci či hudebníci, „občas ujedou“ na anabolicích, drogách a úplatcích)). To se může negativně projevit na dalším vývoji osobnosti a morálně-volních vlastností mladého člověka.
Na základě těchto postulátů bych se nyní chtěla pokusit o zhodnocení tvorby Martiny Drijverové, Vladimíra Vondrušky a Renaty Štulcové, případně jejich díla srovnat se staršími českými, případně světovými autory historické prózy pro mládež.
Za nejlepší považuji právě České dějiny očima psa M. Drijverové. Na rozdíl od Aloise Jiráska a Ivana Olbrachta totiž tuto, v podstatě identickou látku, pojímá s humorným nadhledem, což pochopitelně souvisí s dobovým kontextem (Jirásek by za podobné pojetí patrně byl českými obrozenci ukamenován). O stěhování národů a o příchodu Čechů do země Bójů, Boioheimos, jak byla nazývána dříve, nemáme žádné písemné prameny, archeologické nálezy ukazují na velmi nízkou kulturní a hmotnou úroveň příchozích slovanských kmenů (neznalost hrnčířského kruhu, glazování atd.) Proto dnes přijímáme idealizovaný obraz Jiráskových Starých pověstí, které se pomalu staly národním folklórem a podle mého názoru jsou v hlavních obrysech známé i desetiletým dětem, kterým Drijverová svoji knihu určila. Navíc Jirásek je pro dnešní mladé příliš suchý, strohý, jazykově zastaralý a v neposlední řadě jeho díla odrazují mladé čtenáře svojí „objemností“.
Drijverová, která vsadila na personifikaci Psa, provázejícího nás s laskavým humorem „tlapku v ruce“ celou knihou a poutavým způsobem nás seznamujícího s národními mýty a pověstmi, musí, podle mého názoru, mladé čtenáře nutně zaujmout (když už máme tu smůlu, že česká Kalevala či Eddy se nedochovaly). Nenásilné seznámení s historickými fakty, „průšvihy“ a mystifikacemi je spolu s příjemným čtenářským zážitkem největším kladem tohoto dílka.
Pro srovnání přístupu k látce mě napadá právě snad jen Eduard Štorch, byť se zabýval mnohem starším historickým obdobím."