Úvod

1.	Podstata daně z přidané hodnoty a její legislativa

2.	Technika daně z přidané hodnoty

2.1	Předmět daně z přidané hodnoty

2.2	Daňový subjekt u daně z přidané hodnoty

2.3	Základ daně z přidané hodnoty

2.4	Výpočet výše daně z přidané hodnoty

2.5	Daňové přiznání a splatnost daně z přidané hodnoty

3.	Přednosti a nevýhody daně z přidané hodnoty

4.	Výnosy daně z přidané hodnoty

4.1	Rozpočtové určení výnosů daně z přidané hodnoty

4.2	Celostátní příjmy z daní z přidané hodnoty

4.3	Změny v DPH v důsledku ekonomické krize

ZÁVĚR
Seznam použité literatury
Seznam zkratek

“3 Přednosti a nevýhody daně z přidané hodnoty

Uplatňování DPH má řadu předností, ale zaznívají v této oblasti i záporné ohlasy. Avšak v současné době ve světě převažují většinou kladné názory, které opodstatňují působnost této daně. Přednosti daně z přidané hodnoty jsou následující:
• Neutralita. Daň z přidané hodnoty je neutrální vzhledem k volbě spotřebitelů a výrobců. Daň umožňuje zdanit spotřebu domácností s vyloučením výrobních vstupů. Rovněž umožňuje, aby konečný podíl DPH na ceně zboží či služby odpovídal zákonem stanovené sazbě. Daň tedy vylučuje možnost dalšího zdanění již zdaněného výrobku či služby. Daň je v tomto smyslu nediskriminující – neznevýhodňuje komodity s vyšším počtem stupňů zpracování nebo s různými podíly spotřebitelské ceny na velkoobchodní nebo výrobní ceně.
• Spolehlivost výdajů pro stát. DPH umožňuje získat vyšší výnosy ze zdanění spotřeby, a to zvláště proto, že rozšiřuje zdanění spotřeby o služby. Rovněž snižuje distorze ve výběru spotřebitelů a je odolná vůči daňovým únikům. Z tohoto důvodu je řazena mezi jednu z nejvýnosnějších nepřímých daní.
• Odolnost vůči daňovým únikům. Svým charakterem poskytuje DPH lepší ochranu před daňovými úniky. „Systém refundací daně na základě evidence o dani, zaplacené z inputů, snižuje daňové úniky, neboť plátce daně staví do řetězu, v němž má každý zájem na potvrzení o zaplacení daně v ceně zboží. Dodavatelé jsou si vědomi, že o jejich inputech a zdanitelných outputech existují doklady, k nimž má finanční úřad přístup. Dokonce ani v situaci, kdy finanční úřady pro nával práce nemohou všechny doklady ověřovat, si plátci nemohou dovolit unikat dani, neboť existuje potenciální kontrola.“
• Možnost zdanit služby. DPH značně zvyšuje úspěšnost při zdaňování služeb, u nichž všeobecně existuje větší možnost daňových úniků. U této daně je cena stejná jak pro plátce, tak i pro neplátce. Poskytovateli služeb tak nevzniká problém rozdílu mezi konečnou a výrobní spotřebou. V tomto smyslu lze zahrnování služeb do zdanění chápat jako rozšíření daňové základny, což přináší vyšší daňový výnos. Avšak najdou se i služby, u kterých tato daň selhává. Jedná se o primární finanční služby, u kterých je obtížné identifikovat přidanou hodnotu, proto nejsou tyto služby obvykle zahrnovány do předmětu daně.
• Výhodnost pro mezinárodní obchod. S rostoucí provázaností zahraničního obchodu stoupá význam omezení daňových distorzí v mezinárodním obchodu u tohoto typu daně. Technika DPH umožňuje vývoz bez daně, a tak mají do určité míry všichni dovozci stejné podmínky.
• Transparentnost. Ta spočívá v tom, že vylučuje jakoukoli nahodilost a zdaňuje jak služby, tak i zboží. Jde zároveň o jakousi „čistou daň“, protože dodavatel odvádí státu jen tu část daně, která připadá na jeho přidanou hodnotu.
Nevýhody daně z přidané hodnoty jsou následující:
• Náročnost přechodu na tuto daň. Zavedení DPH je procesem administrativně a politicky velmi náročným, zvláště v zemích se stabilizovanou ekonomikou, kde je zapotřebí velmi silný politický tlak, aby byla tato daň nově zavedena. Veřejnost je nucena překonat přirozený odpor k zavedení „zcela nové“ daně, je nutno provést registraci subjektů daně a vyškolit je v jejím používání. Problémem je také technická stránka započtení vstupů u dříve zakoupených výrobních zařízení. Rovněž je problematické stanovení daňové povinnosti u kontinuálních nabídek s kontraktními cenami nasmlouvanými ještě před zavedením DPH..."