1.	Co je to etika

2.	Otázka etiky a morálky

3.	Psychoterapeutické směry

4.	Vztah psychoterapeut - klient

4.1	Zásady tohoto vztahu

4.2	Úskalí tohoto vztahu

4.3	Jak by měl terapeut jednat

5.

Závěr

"Všemi hlavními zásadami terapeutické praxe pdle Vymětala prochází „princip principů“ medicíny „primum nil nocere“ tedy „především neškodit“, který je doplňován snahou psychoterapeuta „konat dobro“ a tím napomáhat rozvoji klientova života.
Ve chvíli kdy pacient vstupuje do psychoterapie a psychoterapeut se ujímá své role, oba dva též přijímají určité mravní závazky. V knize „Úvod do psychoterapie“ (Vymětal, 2003) je kromě Etických zásad české psychoterapeutické společnosti ČLS JEP a také Etických zásad pro evropské psychoterapeuty (návrh EAP) uvedeno několik zásad, kterými by se měl terapeut řídit.
Předně jde o zásadu plně informovat klienta o průběhu a výsledcích terapie tak, aby mohl na základě těchto informací rozhodnout, zda v terapii pokračovat či nikoli. Dále povinnost užívat prokázané postupy a prostředky, tedy nedělat z klienta jakéhosi „pokusného králíka“ a praktikovat ty postupy, ve kterých terapeut získal patřičný výcvik. Terapeut by měl užít takový typ terapie, který by uplatnil i sám na sobě, tedy jednat v dobré víře, že užitý postup je pro pacienta ten nejlepší. Profesionální přístup se projevuje také minimálním vstupováním do soukromí klienta, což může být chápáno tak, že je dobré vytvořit si ucelený obraz o životě a osobnosti klienta, avšak zasahovat do něj jen v nejnižší možné míře. Důležité je klienta na cestě k lepšímu prožití života pouze vést a stát při něm jako jeho opora, avšak rozhodnutí ponechat pouze na něm. Podstatný je také respekt k autonomii a možnostem klienta a vůbec pochopení klientova zázemí a osobnosti. Dle mého názoru je dost podstatné být si vědom toho, že každý člověk vnímá věci po svém, uznává jiné hodnoty a má odlišný pohled na svět. Osobnost terapeuta tedy musí být natolik vyrovnaná, aby si byl vědom svého postoje a názorů, avšak dokázal respektovat ostatní a svá rozhodnutí činil na podkladu klientovi osobnosti, nikoli své. Nejdůležitější zásadou je pak zaručení naprosté mlčenlivosti, bez které by nemohl vzniknout vyrovnaný a na důvěře založený terapeutický vztah. Nakonec by měl správný terapeut také znát hranice svých kompetencí a schopností, měl by dokázat být sám k sobě kritický a také umět přijímat zpětnou vazbu, například formou supervize, jež má psychologovi připomenout, že i on je člověk a chce-li dávat, musí mít i kde brát. Tyto zásady ani výše zmíněné etické kodexy nejsou nijak právně ošetřeny, jejich dodržování je tedy otázkou morálky a profesní etiky. Když se nad nimi zamyslíme, zjistíme, že každý rozumně uvažující člověk a především profesionál by se měl těmito zásadami přirozeně řídit, nejen s ohledem na dobro svých klientů, ale také své vlastní."