Metodologie

1.

Úvod

2.	Historický diskurs

2.1	Svět jako Sensorium Dei (Newton)

2.2	Člověk jako Imago Dei (Leibniz)

2.3	Bůh jako anima mundi (Leibniz)

2.4	Princip identity nerozlišitelných věcí (Leibniz)

2.5	Absolutní časoprostor (Newton)

3.	Střet géniů

4.

Závěr

1. „Absolutní časoprostor (Newton)
Podle Newtona čas a prostor jsou atributy Boží a tento absolutní prostor je nedělitelný. Kdyby totiž prostor byl pouze relativní, znamenalo by to podle Newtona, že pakliže by Bůh pohyboval celým světem po přímce (ať by tato rychlost byla jakákoli) zůstával by svět stát na stejném místě a nic by se nepřihodilo ani, kdyby tento pohyb ustal.
Newton dokázal postulovaný absolutní prostor, a vůči němu se rovnoměrně přímočaře pohybující prostor relativní experimentálně nalézt. Posloužil mu k tomu slavný experiment s vědrem. Jeho výsledek je důležitý ze dvou hledisek – jednak definitivně potvrdil úspěch a sílu Newtonovy mechaniky ale především se jeho prostřednictvím prvně objevuje představa, že prostor může vyvolávat dynamické účinky.

Na hlavních argumentech ve sporu mezi Newtonovým a Leibnizovým pojetím prostoru je možné ukázat, že oba přístupy jsou především odlišnými interpretacemi - prostor jako substance či prostor jako vlastnost. Na základě srovnání jednotlivých přístupů je možné demonstrovat, že charakter fyzikálního prostoru neplyne z pozorování, ale až z jeho následně zvolené interpretace.

2. Střet géniů
Celý tento problém je však jen špičkou ledovce jejich dlouhodobé rivality. Ta začala sporem o prvenství v objevení integrálního a diferenciálního počtu, tzv. Kalkulu. Oba jej objevili nezávisle na sobě a to v přibližně stejné době. Problém nastal, když jej Leibniz publikoval v tisku, aniž by se zmínil o Newtonovi, přestože prý tušil, že na něčem podobném také pracuje. Poté co se Newton stal ředitelem Královské akademie, rady zabývající se vědou a výzkumem, zasadil se o to, aby prvenství ve vynálezu kalkulu bylo přiřknuto jemu. V praxi se ale dodnes používají symboly, které pro tyto výpočty stanovil Leibniz.
Jejich komunikace tak byla značně poznamenána a připomínala spíše sofistické „utlučení soupeře argumenty“ než v pravdě filozofické „hledání společného“. Celá komunikace tak vyznívá jako hnidopišské slovíčkaření a chycení partnera do sítě jeho vlastní interpretace.“

Seminární práce pro předmět Filozofická východiska vztahu člověk a příroda, Technická univerzita Liberec fakulta humanitně-přírodní a pedagogická.
Část textu je vložena jako tabulka. Obsahuje grafiku.