1.	Základní pojmy pedagogiky

1.1	Výchova a vzdělávání

1.2	Edukace, edukační realita, edukační prostředí

2.	Formy výchovně-vzdělávací práce

2.1	Školní výchova

2.2

Kurikulum

2.3	Mimoškolní výchova

2.4	Rodinná výchova

2.4.1

Typy rodinné výchovy

2.5	Sebevýchova

3.	Výsledky výchovy a její hodnocení v oblasti vzdělávání

4.	Seznam použité literatury

„Školní výchova

Se vznikem dělby práce a s diferenciací společnosti se vytvořila specifická instituce – škola. Postupně se ujasňovala její úloha ve společnosti, vymezoval se okruh dětí a mládeže, které byly do školy přijímány, její organizace, systém její výchovně-vzdělávací práce atd.
Teoretikové i praktikové uvažovali o tom, kde se výchova má uskutečňovat. M. F. Quintilianus, který působil v Římě jako řečník a první učitel řečnictví, se táže, „zda je užitečnější držet žáka doma a uvnitř zdí soukromého domu, nebo poslat ho do školy plné mládeže a takříkajíc ho odevzdat veřejným učitelům“. Uvádí argumenty pro to i ono řešení a vyslovuje se pro výchovu školní. Budoucí řečník musí žít mezi mnoha lidmi a ve světle veřejnosti. Ve škole si od dětí zvykne nebát se lidí. Mysl musí být neustále burcována a povznášena. Kdo nemá možnost s nikým se srovnávat, nutně se přeceňuje. Ve škole vznikají přátelské svazky, které trvají pevně až do stáří. Chvála podněcuje mezi žáky soutěživost.
Obdobnou otázku si klade v 18. Století C. A. Helvétius a uvádí tyto výhody veřejné výchovy před výchovou domácí: Místo, v němž se mládež vychovává, je zdravé. Druhou výhodou je přísná pravidelnost. V domě otcovském není řád nikdy tak přesně dodržován jako v domě veřejné výchovy. Třetí výhodou je závodění, k němuž veřejná výchova vede. Čtvrtou výhodou je inteligence učitelů. Mezi lidmi a tedy otci jsou tupí i osvícení. Ti první nevědí, jakou výchovu dát synům. Druzí to vědí, ale nevědí, jakým způsobem jim mají podat své ideje tak, aby jim usnadnili pochopení. Pátá výhoda veřejné výchovy je její jistota. Domácí výchova bývá zřídka mužná a statečná. Rodiče se znepokojují jen o udržení tělesného zdraví dítěte, bojí se je zarmoutit, ustupují všem jeho rozmarům a takové zbabělé ochotě přikládají název lásky otcovské. Která matka ve skutečnosti bdí nad výchovou svých dětí, čítá o té věci dobré knihy a přivede to aspoň tak daleko, aby jim rozuměla? Z těchto důvodů dává Helvétius přednost výchově veřejné před soukromou.
Školní výchova se stala předmětem zájmu obcí, státu a církví. Vyvinuly se jednotlivé typy škol a jejich stupně podle věku a úrovně vzdělání žáků. Poměrně brzo vznikl nejvyšší stupeň školy – akademie, později univerzity. Tyto školy zřizovaly přípravky pro vzdělání svých příštích žáků.
Ve středověku dosáhla institucionalizace výchovy značné úrovně. J. A. Komenský ve Velké didaktice píše o „čtyřdílné školní dílně podle stupňů věku a prospěchu“. Období od narození do 24 let dělí na čtyři stupně a pro každý stupeň, trvající šest let, navrhuje určitý typ školy. V dětství je dítěti do šesti let školou klín mateřský. Pro období chlapectví (6 – 12 let) je určena škola elementární neboli obecná s vyučovacím jazykem mateřským. V jinošství (12 – 18 let) navštěvuje žák školu latinskou neboli gymnázium. Školou období mládí (18 – 24 let) je akademie a cesty. Škola mateřská má podle Komenského být v každém domě, škola obecná v obci, městečku a vesnici, gymnázium v každém městě, akademie v každém království nebo i v každé větší provincii. Komenský formuluje rovněž cíle jednotlivých stupňů škol.
V dosavadním vývoji moderního školství se ustálily tyto stupně škol, jež mají v různých zemích v různých vývojových obdobích vzhledem k rozdílným výchovným koncepcím různou délku a různé názvy:
1. Výchovné instituce pro děti před začátkem povinné školní docházky.
2. Školy pro děti od počátku povinné školní docházky do počátku dospívání, označované u nás jako školy prvního stupně,
3. Školy pro děti v období dospívání neboli školy druhého stupně. Od poloviny 19. století do roku 1948 se v českých zemích školy prvního a druhého stupně, tj. škola obecná a měšťanská, souborně nazývaly národní školy. Od roku 1959 do roku 1976 se školy prvního a druhého stupně v Československu souborně označovaly jako školy prvního cyklu. V současnosti tvoří první a druhý stupeň základní školu…“