1.	Proč podporujeme autonomii Tibetu

2.	Historie Tibetu

2.1	První setkání s Čínou

2.2

Jezuité

2.3	Tibeťané a Velká Británie

2.4	Nezávislost Tibetu

2.5	Druhé setkání s Čínou

2.6

Protesty

2.7	Čínský program pro obnovu Tibetu – k čemu je dobrý?

3.	Role médií v podpoře Tibetu

4.	Co může udělat každý z nás?

„I Britové pochopili, že není tvrdohlavějšího národa než Tibeťanů, a v roce 1943 potvrdili nezávislost Tibetu. V tu chvíli se zdálo, že je všechno jak má být. Tibet byl samostatnou zemí s krásnou přírodou, na kterou se chodily dívat hromady turistů i z Evropy. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Ale Čínská ješitnost se znovu ozvala a v roce 1950 Čínská vojska bez varování obsadila Lhasu, hlavní město Tibetu. Začal teror, který svou délkou těžko hledá ve světě konkurenci. Dalajláma podruhé utekl do Indie. Mniši z Potaly, obrovského chrámu ve Lhase, protestovali téměř každý měsíc, mimo hlavní město pak bylo protestů méně, ale větších a bohužel i krvavějších. Co na tom, že světová média tomu mnoho pozornosti nevěnovala. Tibetským mnichům v jejich snažení nejspíš hodně pomohla i víra. Právě buddhismus je nabádá počkat, být trpělivý. Zlé skutky plodí jenom další zlé skutky a zlo páchané Čínou na původním obyvatelstvu se časem obrátí proti ní. Chce to jenom čas.
… Tibeťané bezpochyby netouží po letišti uprostřed Tibetské náhorní plošiny ani po luxusním hotelu. A tak tradiční úzké Lhaské uličky padají za oběť novým, betonovým budovám, které mají napodobovat tibetský styl …
Bohužel jsme my, vyspělé demokratické země, jak se nazýváme, jsme opět zklamali, a Tibeťané čekali téměř padesát let, než se rozpoutala nějaká diskuse, jestli má Čína právo páchat v Tibetu takové věci. Nestihli jsme zachránit více než milion Tibeťanů, především mladých mnichů, zabitých při protestech a demonstracích nebo při následném věznění. Nestihli jsme zachránit přes šest tisíc knihoven, klášterů a chrámů, jedinečných kulturních památek, které byly bez milosti srovnány se zemí. Dnes v Tibetu zbylo třináct klášterů.


Aktuální fotografie z Lhasy (březen 2008)

Čínská lidová republika však v Tibetu nepostupuje jenom ničitelsky. Už více než deset let funguje vládní program nazvaný „Obnova ekonomiky Tibetu na úroveň před rokem 1959 a zajištění náboženské svobody“. V praxi to znamená, že Čína investuje do Tibetu miliardy jüanů. Tyto peníze jdou do výstavby škol, hotelů, nemocnic a nově i obrovského letiště. Tyto zařízení využívají téměř výhradně čínští přistěhovalci, kterých je v hlavním městě téměř více než samotných Tibeťanů, nebo zahraniční turisté. Samotných Tibeťanů se ovšem nikdo nezeptal, kde by jim peníze, vedené ve vládním rozpočtu jako „investice do Tibetu“, doopravdy pomohly. Tibeťané bezpochyby netouží po letišti uprostřed Tibetské náhorní plošiny ani po luxusním hotelu. A tak tradiční úzké Lhaské uličky padají za oběť novým, betonovým budovám, které mají napodobovat tibetský styl a vytvořit ze Lhasy, náboženského centra severního buddhismu a lamaismu, moderní a prosperující město.
… promarnili jsme stovky možností a teď je tady další. A přesto stačí málo, tak jako stačilo tolikrát. Stačí všimnout si, zamyslet se, hlavně si udělat vlastní názor. A pak ten názor rozhlásit do světa …
Měli bychom si položit otázku: Má na to Čína právo? Není právě toto jasný příklad bezpráví, které se časem stalo právem jenom proto, že už trvá dlouho? Každý ví, že Číně jde jenom o to, aby světu ukázala, jak se o Tibet umí postarat a přitom otupila tibetský odpor tíhou peněz. Marně, Tibeťané si na bezpráví stěžují stále. A nehodlají přestat. Momentálně mají příležitost zviditelnit se. V Pekingu se bude konat olympiáda, symbol míru a klidného soužití všech národů, a na Čínu se soustředí zraky všech světových médií.“

Text je subjektivně zabarven.
Práce obsahuje velké množství ilustračních fotografií. Čistý text dosahuje cca 3 stran.