1.	Charakteristika

2.	Období patristiky

2.1.	Protiklad antického a křesťanského duchovního postoje

2.1.1.

Bůh a člověk

2.1.2.

Člověk ve vztahu k člověku

2.1.3.

Člověk a svět

2.1.4.

Výlučnost křesťanství

2.2.	První styky křesťanství s antickou filozofií

2.3.	Vnitřní nebezpečí ohrožující křesťanství

2.3.1.Gnostikové

2.3.1.1.

Původ a hlavní zástupci gnose

2.3.1.2.

Základní myšlenky a povaha gnose

2.3.2.Manichejci
2.3.3.Arius a Athanasius

2.4.	Upevnění jednoty církve

2.5.	Mladší církevní otcové: Augustin

2.5.1.Augustinův život a dílo

2.5.2.

Augustinova filozofie

2.5.2.1.

Hlubiny duše

2.5.2.2.

"Cogito ergo sum"

2.5.2.3.

Nauka o Trojici

2.5.2.4.

Stvoření a časovost

2.5.2.5.

Svoboda vůle a predestinace

2.5.2.6.Dějiny a obec Boží

2.6.	Učitelé mladší patristiky kromě Augustina

3.	Období scholastiky

3.1.	Historické pozadí

3.2.	Raná scholastiky (spor o univerzálie)

3.2.1.

Sporná otázka

3.2.2.

Realisté

3.2.2.1.

Eriugena

3.2.2.2.

Anselm z Canterbury

3.2.2.3.

Vilém z Champeaux

3.2.3.

Nominalismus: Roscellinus

3.2.4.

Zatimní řešení: Abélard

3.3.	Středověká arabská a židovská filozofie

3.3.1.

Dějinné pozadí

3.3.2.

Arabská filozofie

3.3.3.

Židovská filozofie

3.4.	Vrcholná scholastika

3.4.1.

Důležité události

3.4.1.1.

Svět ovládl Aristoteles

3.4.1.2.

Styk křesťanského myšlení s islámskými a židovskými idejemi

3.4.1.3.

Sumy

3.4.1.4.

Univerzity a řády

3.4.2.

Albert Veliký

3.4.3.

Tomáš Akvinský

3.4.3.1.

Život a dílo

3.4.3.2.

Vědění a víra

3.4.3.3.

Existence a esence Boha

3.4.3.4.

Člověk a duše

3.4.3.5.

Politika

3.4.3.6.

Význam Tomáše

3.4.4.

Dante

3.5.	Pozdní scholastika

3.5.1.

Roger Bacon

3.5.2.

Duns Scotus

3.5.3.

Vilém Occam

3.6.	Německá mystika: Mistr Eckhart

"Období patristiky
I.Protiklad antického a křesťanského duchovního postoje
Při výkladu řecké filozofie jsme se na různých místech setkali s duchovním zaměřením, které bylo v mnohém ohledu příbuzné křesťanskému postoji a které mu připravovalo půdu. Abychom mohli pochopit proces vzájemného pronikání křesťanství a antiky, musíme si ukázat rozdíl obou duchovních směrů.
Bůh a člověk
V řecké filozofii se objevili nejrůznější představy o božské bytosti (Herákleitův božský prameň, Aristotelův první hybatel apod.) Na rozdíl od toho pojímá křesťanství Boha předně jako všemohoucího stvořitele, který svou vůlí stvořil svět z ničeho. Jako výtvor Boží vůle má člověk úlohu plnit vůli stvořitele, kterou zjevil ve svém Božím slově. Jádrem křesťanské zbožnosti je proto pokora před Pánem. Nejhorší neřestí je pýcha, troufalost, s níž se člověk považuje za rovného Bohu. Křesťanský Bůh je zcela osobní a každá lidská duše je individuální. Pro antickou filozofii je duše něčím neosobním a kdykoliv se mluví o duši, míní se tím světová duše, jíž je jednotlivá duše výhonkem. Myšlenka, že duše právě jako jednotlivá stojí před Bohem tu neexistuje.
Křesťanský Bůh je milostivý a spásný. Člověk je svou přirozeností vydán hříchu a smrti. Spásy lze dojít jen Boží milostí. Aby to bylo možné, musí se člověk celé své hříšné přirozenosti zbavit a překonat ji.
Člověk ve vztahu k člověku
Základní křesťanský mravní požadavek pro vztah člověka k člověku je obsažen v Kristových slovech: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ V křesťanství se vztahují na všechny lidi. Tomuto ušlechtilému ideálu se v antice přibližuje pouze stoický požadavek všeobecné lásky k člověku. Křesťanství bylo od začátku nadnárodní. Od samého začátku také neznalo žádná stavovská omezení.
Člověk a svět
Také vztah k pozemské vrchnosti je viděn zcela jinak. Je třeba ji poslouchat, protože byla stanovena Bohem. Cíl člověka je však v říši, která není z tohoto světa. Pozemský svět tím nabývá pro křesťana, jakkoliv lhostejného k jeho radostem a svodům, charakteru neodvolatelné jedinečnosti v Božím plánu spásy.
Výlučnost křesťanství
Že křesťanství navzdory všem konkurentům zvítězilo, má svůj důvod ve výlučnosti, převzaté z židovství. Společenství křesťanů se cítilo být novým vyvoleným národem. Vědomí výlučnosti, jež mělo křesťanství o svém poslání, zabránilo smísení křesťanství s jinými kulty a jeho rozplynutí ve všeobecné náboženské dobové směsici. Toto vědomí vytvořilo základ pro rozvinutí nedotknutelné tradice pro vznik pevně organizovaného církevního společenství.

II. První styky křesťanství s antickou filozofií
Křesťanství a filozofie jsou v přímém protikladu. Duchovní protiklad byl zpočátku také sociální. Nižší vrstvy a venkovské obyvatelstvo, z nichž první křesťané pocházeli, byly dotčeny klasickým vzděláním jenom povrchně. První křesťané nemluvili řecky a mimo Itálii ani latinsky. Vzdělanci jako Tacitus nebo císař Marcus Aurelius chovali vůči křesťanskému učení, ve kterém viděli pouze návrat k barbarské pověrčivost, hlubokou nenávist.
Pokud se mělo křesťanství prosadit, muselo získat i vzdělance. To ale bylo možné jen tehdy, když je oslovilo v jejich vlastní řeči. , kterou právě byla řeč klasické vzdělanosti. Muži, kteří to poprvé podnikli, se nazývají apologeti, tj. „obránci“ (obránci křesťanství proti pohanským předsudkům vzdělanců) Významným apologetou byl např. Justin Mučedník, který zemřel mučednickou smrtí pro svou víru v Římě."

Práce obsahuje velké množství překlepů.
Práce čerpá z nepřiznaných zdrojů: http://www.ateismus.com/na/augustin.html; http://www.cb.cz/novak/files/dejiny.doc.