1.	Úvod - mord

2.	První proces - Kutná Hora

3.

T.G.M

4.	Druhý proces – písecký proces

5.	Společenské důsledky

6.	Druhý život

7.

Závěr

"Anežku Hrůzovou, devatenáctiletou dívku a svobodnou dceru chalupnice s Věžničky, nalezl žák Herta u lesa Březiny, který jí s ostatními pomáhal hledat strážmistru Klenovci. Stalo se tak na Bílou sobotu, 1. Dubna 1899. Bylo posláno pro úřední komisy do blízkého města Polné, která měla celý případ prošetřit. Úřední komise byla složena s přednosty c. k. soudního rady dr. Reichenbacha, polenských lékařů Mudr. Václava Michálka a Mudr. Aloise Prokeše. Doprovázel je starosta R. Sadil. V protokolu se píše: „Mrtvola A. Hrůzové byla přikryta čtyřmi uřezanými mladými smrčky. Dolní část košile mrtvé scházela. Tělo mírně zkřiveno do oblouku směrem doprava. Pod mrtvolou byla nepatrná louž krve. Po okolních stromcích rozvěšeny nitě z košile. V okolí nalezen z části oděvu, šátky, košíček, prázdná tobolka, kus plátna zborceného krví a oloupaná jedlová hůl. Vražda byla bezpochyby spáchána v sousedním dolíku, potřísněném krví. Mrtvola byla pak přenesena na místo nálezu.“ Tato zpráva pak musela být opravena a nálezy se staly pro svou nedokonalost pro mnoho úvah. Od okamžiku nalezení mrtvoly se stalo mnoho chyb ve vyšetřování: byly pošlapány všechny stopy místními zvědavci tak, že nemohly být zajištěny; zprávu, kterou zaznamenala komise při ohledání místa čina doznávala, řekněme eufemisticky, některé menší nedostatky.
Když komise ohledávala mrtvolu, nebyl na mrtvou dívku pěkný pohled, na krku tu byla objevena rudá zející rána a na pravé straně rýha od škrtící smyčky. Mezi zúčastněnými, někdo vypustil, to na co ostatní jenom myslí, že postižená: „ Je podkošerovaná“
Zazněl tento výraz obvykle spojen s porážkou dobytka podle předepsaného ritu pro židovské obyvatele města Polné. Tento obřad byl všeobecně známí, ale nyní začal být spojován s mrtvolou z Březové a tato představa začala ovládat všechny lidi a šířila se rychlostí blesku. Ve městě začala růst fáma o rituální vraždě. Židé byly odnedávna zahalení rouškou tajemství a proto byli i podezíráni. V každém židovi bylo něco čarodějného a zlověstného, ovládali kouzelné vědy a tajné mocnosti. Celý středověk od dvanáctého století věřil v rituální vraždu. Lidé si vyprávěli pověsti o tom, že židé potřebují krev křesťanské panny do velikonočních macechů. Krev hrála v pověrách a lidské fantazii důležitou úlohu. Čarodějové jí používali přeci ke svým magickým úkonům – co bylo snazšího než přisoudit tuto potřebu židovským černokněžníkům… Očividným faktem, ale bylo, že židovské svátky už končily. Tuto otázku si však nikdo nepokládal.
Prvním podezřelým byl sice bratr zemřelé, vyučený zedník, o kterém se vědělo, že neměl se sestrou dobré vztahy, hádaly se kvůli dědictví po zemřelém otci a na místě činu se našel kus zednické zástěry, ale jakmile se rozhořely fámy o „podkošerování“ a rituální vraždě, tak se viník začal hledat na straně židovstva.
Leopold Hilsner byl společensky ten poslední z celé Polné, její okraj, spodina. Vyučil se obuvníkem, ale práce mu moc nevoněla a tak se toulal, spoléhaje na milosrdenství veřejnosti. Takových tuláků bylo v monarchii spousta, jako cestovní doklad nosili sebou pracovní knížku, tzv. vandrbuch. Na popularitě mu nepřidalo, že před dotyčnou vraždou vyhrožoval své milence Anně Benešové vraždou a tak musel si jít odsedět svou nerozvážnost. Odnesla to jeho zhoršená pověst, kdy si lidé řekli, že to udělal Hilsner, je to žid! Nic nedělá a toulá se! Strážmistr Klenovec jednal rychle, prohledal Hilsnerovi jeho byt, ale nic podezřelého u něj nenašel, kromě zavíracího nože, který ale nemohl být vražednou zbraní. Neměl potřebnou velikost."