1.

Úvod

2.

Život

2.1

Dětství

2.2

Studia

2.3	Revoluce 1917

3.	Práce s mladistvými delikventy

4.	Komuna f. E. Dzeržinského

5.	Literární tvorba

6.	Pedagogický systém

6.1	Spojení fyzické a duševní práce

6.2	Výchova pro kolektiv

6.3	Soustava perspektivních linií

6.4	Hlavní výchovné zásady

7.

Závěr

„Makarenkovy výchovné zásady můžeme shrnout do několika hlavních bodů.:
Makarenko spatřuje stěžejní výchovnou roli v působení kolektivu. Proto za první z hlavních cílů správně pojaté kolektivní výchovy považuje umění řídit dětský kolektiv a vytvořit tak vůli kolektivu, která bude totožná s vůlí vychovatele. Tímto způsobem ovšem řídit kolektiv dovede pouze pedagog, který má velkou autoritu a těší se u dětí velké důvěře. Z této zásady pak pramení tzv. „princip souběžného působení“. V něm Makarenko říká, že působit na jednotlivou osobnost lze nejúčinněji tak, že působíme na kolektiv, jehož členem je daný konkrétní jedinec.
Druhým hlavním postulátem Makarenkovy pedagogické soustavy je výchova prací. Makarenko byl přesvědčen, že pracovitost i schopnost k práci musí být pěstovány soustavně. Práce má podle Makarenka velký společenský význam, poněvadž hraje významnou roli i v soukromém životě člověka, neboť je těsně spjata s výchovou rozumovou, mravní, estetickou i tělesnou, dává člověku víru v jeho sílu, pocit velkého uspokojení a osobního štěstí.
Výchova ke kázni, smyslu pro povinnost a čest je třetím základním pilířem Makarenkovy pedagogické koncepce. Makarenko už na začátku své činnosti ostře vystoupil proti teorii „svobodné výchovy“. Byl stoupencem pevného vedení dětí, aktivního působení na ně a v případě potřeby i nezbytné přísnosti. Makarenko tvrdil, že kázeň není prostředek výchovy, ale výsledek. Nechápal kázeň pouze jako jev vyplývající z poslušnosti (kterou ovšem považoval za pasivní). Vytvořil pojem aktivní kázeň, kterou chápal jako „kázeň boje a překonávání“, která je úzce spojena s výchovou vůle, statečnosti a pevného charakteru. V souladu s touto teorií podpořil Makarenko ve své pedagogické doktríně nezbytnost trestů. Proti tehdy rozšířenému heslu - „Trest vychovává otroky“ postavil heslo „Beztrestnost vychovává darebáky“. Makarenko považoval trest za nezbytný prvek v procesu výchovy. Nechápal jej ale jako hlavní prostředek k upevnění kázně. Jak trest, tak i pochvalu používal zřídka. Nikdy však nepoužíval tehdy velmi rozšířené tresty fyzické, dával přednost domluvě či pohovoru (Makarenko, 1952, 1953).
Kromě těchto zásad Makarenko akcentoval i výchovu estetickou, tělesnou a rodinnou. I tyto faktory považoval za důležité při výchově plnohodnotného jedince.
Za zmínku snad ještě stojí Makarenkův vztah k ženám, který byl často až příliš vřelý a patrně mu v životě způsobil nejeden problém. Nejlépe tento fakt patrně ilustruje, že při prohlídce jeho těla byly kromě různých osobních věcí (osobní průkazy, dopisy, přihláška do komunistické strany) v jeho kapse nalezeny i dámské kalhotky, patrně talisman pro štěstí (?) (Pecha, 1999). Tento postřeh uvádím nikoliv proto, abych Makarenka dehonestovala, nýbrž proto, abych jeho osobnost přiblížila nejen z pedagogické, ale i lidské stránky, která je bohužel mnohdy zanedbávána.
Anton Semjonovič Makarenko shrnul patrně nejvýstižněji svoje pedagogické koncepce v následujícím citátu: „Pedagog musí mít rád děti, přitom musí být přísný a náročný a důsledný, musí umět pozorovat děti a mít autoritu. Nezbytnou vlastností pedagoga je umění a síla orientace, neboť pedagog musí projevovat vynalézavost a iniciativu, musí zakročovat rychle a přitom uváženě, musí umět respektovat city a nálady dětí. Toto umění orientace ve spojení s náročnou láskou k dětem a s pedagogickým smyslem vytváří nezbytný pedagogický takt.. Pedagog má právo na tzv. pedagogické riziko, protože každá tvořivá práce je spojena s jistým rizikem. Práce pedagoga se musí vyznačovat určitým stylem, tzn. souhrnem forem, metod a způsobů, založených na určitých zásadách a dodržovaných v určitém směru” (Makarenko, 1953).“

Práce obsahuje fotografie.