1.	Období do konce světové války

1.1	První státní zásahy

1.2	Zákon o ochraně nájemníků

2.	Období do konce světové války

2.1	Zřízení Nejvyššího cenového úřadu

3.	Období do roku 1989

3.1	Nedostatek bytů

3.2	Oblast bytové výstavby

3.3	Oblast nájemního bydlení

4.	Po roce 1989

4.1	Legislativa

"V 19. století se v důsledku průmyslové revoluce a uvolnění feudálních vztahů začínají lidé ve velké míře stěhovat z venkova za prací do průmyslově orientovaných měst. Nadměrná poptávka a nedostatečná nabídka v kategorii levných bytů vedly ke zvyšování nájemného. Nová výstavba bytů pro nízkopříjmové domácnosti byla pro soukromé investory velmi neatraktivní a nebyla ani základním úkolem státu. Úroveň bydlení se výrazně zhoršila, byty byly často přeplněné a hygienicky nevyhovující. S vzrůstající hrozbou radikalizace nemajetných vrstev se stát začíná postupně angažovat v oblasti bydlení.

Za první zásah státu v oblasti bydlení se na našem území se považuje právní norma z roku 1852 (z.č.253/1852 ř.z.), která umožnila zakládání svépomocných bytových družstev. Dalším významným krokem bylo v roce 1892 schválení zákona (z.č.37/1892 ř.z.), který osvobozoval výstavbu dělnických domů od daně. V roce 1902 byl tento zákon nahrazen zákonem „O úlevách pro domy se zdravými a lacinými byty dělnickými“ (z.č.144/1902 ř.z.), který osvobozoval od domovní daně dostavěné domy s byty do velikosti 80m² a zároveň usměrňoval výši nájemného formou omezení ročního výnosu z investovaného kapitálu. Počátkem 20. století lze v oblasti bydlení pozorovat přechod k přímým státním zásahům. V roce 1908 byl v rámci Ministerstva veřejných prací Rakouska-Uherska zřízen odbor bytové péče, který se stal první státní institucí, která se systematicky zabývala bytovou politikou. Ve stejném roce byl založen Státní fond pro péči o malé byty a Fond císaře Františka Josefa I., který zpřístupňoval družstvům státních zaměstnanců možnost výhodnější půjčky na stavbu nebo koupi nových obytných domů.

První světová válka měla dopad nejen na ekonomickou a politickou situaci v Československu, ale projevila se také sociálními problémy včetně potíží v bytové oblasti – v průběhu války byla téměř zastavena bytová výstavba, zvýšila se poptávka po bytech obzvláště v průmyslových centrech, v důsledku toho se zvyšovalo nájemné a přibývalo i neodůvodněných výpovědí nájemních smluv. V této době ustoupila legislativní úprava podpory staveb obytných domů represivním opatřením, mezi něž byla čítána i ochrana nájemníků, zahrnující pod svým pojmem též regulaci nájemného. V roce 1917 přikročilo Rakousko-Uhersko k zavedení nařízení o ochraně nájemníků . Po skončení války, v období první republiky, lze identifikovat tři hlavní oblasti zaměření bytové politiky:
• podpora výstavby nových bytů,
• ochrana nájemníků,
• regulace trhu s byty. "